přímo ke kolektivismu. Ačkoli bylo lze se opříti z básníků
předválečného pokolení o příklady J. S. Machara, P. Bezruče
i Ant. Sovy, přece vlastní podnět a vzor byl přijímán většinou
z ciziny; jen stálý bouřlivák St. K. Neumann přijímán byl
mládeží za vůdce, když svůj optimistický vitalismus
postavil do služeb sociální revoluce a svůj kult mechanické
civilisace zaměnil za oslavu třídy, která se zmocní strojů a tak
ovládne svět. Celkové pojetí této poesie pochází většinou
ze zdrojů ruských; nejednou při tom prokázali
zprostředkovatelské služby pováleční revoluční spisovatelé. Spíše
ruským než českým poměrům vyhovovalo samo heslo
»proletářské poesie«, které se časem proměnilo v literárně
historické určení: jejími tvůrci nebyli u nás příslušníci třídy
proletářské, nýbrž měšťanského vzdělanstva; výrazovými
prostředky obracelo se toto básnictví spíše k chápavosti
inteligence než dělnictva; proletářské kultury, kterou by
toto písemnictví vyjadřovalo, nebylo.

Zanícenými slovy vypsal jeden z nejopravdovějších
teoretiků i praktiků českého básnictví proletářského, A. M.
Píša, co v době opojení novým ideálem tanulo jemu i jeho
druhům na mysli jako skvělý předmět ctižádosti
myšlenkové i umělecké: »Proletářská poesie vycházela ze sociální
skutečnosti a chtěla konkretně tvořit z vnitřního světa
dělnického proletáře, jenž jí však začasté spíše než bytostí
empirickou byl zidealisovan):"m typem, symbolem mnohdy
až alegorickým; v dělníkovi se jí vtěloval sen o novém
světě osvobozené a radostné práce, pospolité harmonie,
životní krásy" Dělník byl jí nejen trpitelem, nejen
představitelem heroismu odříkavě nebo obětavě nadosobního, ale
také novým typem lidství kolektivního, jak je válka
předvedla na scéně zákopů, lazaretú a společných hrobů.
Proletářská poesie hleděla se zmocnit v člověku toho, co jej
vnitřně spojuje, nikoli rozlučuje s ostatními; pojímala jej
jako součást jakés vyšší, hromadné, přímo mytické
bytosti sociální, rozkošacené stálou a osudnou souvztažností
s životem i údělem druhých a zahrnutého v existenci
nadosobní. Na svých vrcholcích vytvářela tak svůj typ lásky
a hrdinství, vnitřní kázně a mravní odpovědnosti;
vyjadřovala nový životní cit a názor, nový smysl objektivní;
dospívala k sociálnímu mytu. Nedožadovala se od svých
představitelů jenom odosobení, nýbrž přímého splynutí
s kolektivním bytím a rytmem.« (»Proletářská poesie«
1936, str. 8.) Největšími básnickými zjevy celého hnutí

607