stí, sociální utopií a zarytým individualismem; to vyjádřil
lyrikou Slavnosti večerní (1923) a Vzpoura samoty (1923)
i epicky zarámovaným cyklem Milenci (1924). Teprve
posmrtná sbírka Jenom srdce (1926) přináší zjasnění. O
uvědomělém cíli kulturním svědčí Vlčkova činnost ve prospěch
poznání nejnovějšího písemnictví vlašského, dovršená
souborem Povídky z ltalie (1926).

Ohnivý zájem o otázku světové revoluce, řešenou
dělnickým proletariátem po příkladu a v duchu sovětské Rusi,
zdál se literární mládeži po r. 1920 nejvýznamnějším
kriteriem skutečné modernosti. Do řad proletářských básníků
přicházeli tedy i umělci, kteří si sice uchovali sympatie
s komunistickým hnutím, ale jejichž tvůrčí těžisko leželo
jinde. To platí hlavně o Jaroslavu Seifertovi, Vítězslavu
Nezvalovi, Konstantinu Bieblovi, Františku Halasovi a
Vilému Závadovi, vesměs o básnících narozených vl.
18981905; k nim se druží jejich estetický teoretik Karel Teige
a vynikající překladatel Svata Kadlec. Skupina tato hlásila
se v 1. 1924-1928 okázale pod prapor p o e t i s m u,
vztyčený r. 1924 v revui »Host« K. Teigem, členem a vůdcem
»Devětsilu«.

Poetismus byl pokračováním a naplněním poválečného
a proti válečného vitalismu; byla to reakce požitkářského
rozkošnictví a smyslové hry proti asketické vážnosti času
válečného, ale také proti přísné etice, požadované tendenční
kázní revolučního proletářství; jako futurismus lnul k
technickým a civilisačním vymoženostem přítomnosti, zavrhuje
zásadně odkaz minulosti; hlásaje veselí jako světový
názor, přibližoval se okruhu dadaismu. Zamítal myšlenkové
a tendenční složky v básnické inspiraci, odpoutával
obraznost, kterou důsledně prohlašoval za jediný zdroj lyrické
tvorby, od veškeré tematiky; později kladl zvláštní důraz
na říši snovou, oblast podvědomí, říši halucinace, a ztotož·
niv se s teoriemi psychoanalytiků, přetvořil se v
surrealismus; protiintelektualismus jeho se vyjadřoval nelogickou
metodou asociační. Ale poetismus nebyl názorem, nýbrž
básnickou metodou výběru, představa slov, metafor a
paradoxů, výrazové virtuosity a rafinované umělecké práce,
při níž často předstíral a někdy také pravdivě projevoval
sklon k lidovému primitivismu. Původní beztvárnost
volného a nerýmovaného verše opustili poetisté záhy, ježto
mezi nimi byli básníci melodického daru jako Jar. Seifert
a nevyčerpatelní kouzelníci rýmu jako Vít. Nezval.

614