Řada jeho lyrických knih se počíná r. 1922 Mostem (II.
vyd. s důležitou předmluvou 1937), ale význačné místo mezi
vrstevníky mu zajistila teprve Pantomima (1924),
současná s manifesty českého poetismu, brzy zorganisovaného
v literární školu. Následovaly sbírky: Menší růžová
zahrada (1926), Akrobat (1927), Blíženci (1927) a j.; těmito
knihami a sešitky drobné lyriky, často epigramaticky
zhuštěné a samolibě nápovědné, vyčerpává se lyrika Nezvalova
mládí, uskutečňující zásady poetismu skoro integrálně svou
smyslovou radostí ze života, důslednou hravostí,
překotností asociační i metaforickou a občas i spontánní
melodikou; tematicky převládají dětinské vzpomínky, oslnění
venkovana Prahou, hry a výboje erotické.

Kolem svého 30. roku se Vít. Nezval mění velice
podstatně : zakotvuje v temnotách nočních; sen a halucinace
mu odhalují nové světy; horečné visionářství unáší ho do
duchové skutečnosti, kterou staví nad svou smyslovou
zkušenost i nad svou vzpomínkovou rekonstrukci - Vít.
Nezval se stává surrealistou. S máchovskou výmluvností
kaskadických metafor spojuje v mistrovském Edisonovi (1928,
doslov k němu Signál času z r. 1931) kult noci s oslavou
technické civilisace, ale pod tím úpí »smutek, stesk a
úzkost z života a smrti«, prosycující i Židovský hřbitov
(1928). Projeviv touhu po objektivisaci a neschopnost k ní
v knize zběžné improvisace Hra v kostky (1929) a zvláště
v rozmarné idyle Snídaně v trávě (1930) i v erotické
romanci Jan ve smutku (1930), uzavírá toto období značného
tvůrčího vzepětí souborem Básně noci (1930), kde po
skvělé apostrofě »Noci« zařaďuje před »Edisona« i starší
skladby, připravující jej.

Dočasný úpadek, zaviněný opakováním sebe samého,
improvisačním chvatem hlavně mechanického rýmovnictví,
hlásí se ve sbírkách Pět prstů (1932), Skleněný havelok
(1932), Zpáteční lístek (1933) a v cestovním deníku z
Francie Sbohem a šáteček (1934). Podřizuje svou
básnickou teorii freudovské nauce o rozhodujícím vlivu
podvědomí na básnickou fantasii hlavně ve snu
nekontrolovaném logikou, čerpá z těchto pramenů svou inspiraci. Tak
vznikly lyrické knihy: Žena v množném čísle (1936), tu
mátožné, tu upírové, někdy však důvěrně vroucí vidění
Prahy Praha s prsty deště (1936), Absolutní hrobař
(1937), cyklus elegických modliteb za churavou matku a
vzpomínkových apostrof Matka Naděje (1938) i dějinná

617