sklíčenosti, projevované bez slabošství: představil se jako
syn a vyznavač »černé země« ostravské, průmyslového
pekla pod mračny kouře a sazí, proletářského lidu zarytého
v utrpení práce. Druhou světovou válkou inspirována je
sbírka Povstání z mrtvých (1946). Zkratková hutnost
slova prožitého a sugestivního jest přední výsadou tohoto
málomluvného básníka.

V tom jest pravým jeho kontrastem František Nechvátal
('~ 1905 ve Vel. Újezdě u Olomouce), učitel čsl. náboženství,
překotně tvořící a publikující lyrik knih Vichřice (1932),
Vedro na paletě (1935), Železná mříž (1937), Magnetová
hora (1937) a j.; slovo u něho všude bují na úkor vnitřní
náplně ve verbalismu a samoúčelné metaforičnosti a také
představa světové revoluce a válečného vzplanutí působí
jako pouhé téma řečnické. Teprve ve sbírce Mateřské
znamení (1939) podařilo se mu ve stopách tradice máchovské
a lidové písně vyrovnání lyriky a rétoriky, aby se
širokodechým veršem zpovídal ze své lásky k vlasti a především
k rodné Moravě. Té čisté syntese nedosáhl ani sbírkou
Věneček rozmarýny (1943), tím méně knížkou Vzdechy
trávy (19.q.q), ale vrátil se k ní v néniích Nářky nad
Josefem Horou (1945). V knize Popel a dým (1946) zpovídá
se opět s dávkou rétoriky z osobních, řidčeji i nadosobních
bolestí z válečného dědictví.

Z opravdového prožitku sociální skutečnosti, který
mnozí lyrikové, ani Wolkra nevyjímaje, spíše jen předstírali,
nahrazujíce jej citovým a mravním vzrušením, vyšli dva
básníci třídního uvědomění, Středočech J. Noha a
uvědomělý příslušník lašského kmene, píšící důsledně jeho
nářečím, Ó. Lysohorský. Jan Noha (* 1908 v Benešově u Prahy)
vyšel ze sociálně obžalobného básnictví, neskrývaje svých
vztahů k realismu, ale naplnil je, pocházeje sám z dělnictva,
samozřejmým přesvědčením organisovaného proletáře,
který s pevnou věrou ve vítězství zápasí o své právo. S touto
třídní poesií (jíž věnoval tři knihy) rozloučil se sbírkou
Dvanáct májů (1938). Kniha Pastorale (1939) ukazuje již
Nohu na přechodu k poesii čisté a abstraktní, v níž pečlivý
kult slova a obrazu vyjadřuje pocity čistě subjektivní a
pomysly metafysické. Na této cestě pokračují Myšlený kruh
(1942) a Milostná větvení (1944), vyrostlá z bolesti nad
smrtí básníkovy ženy. Óndra Lysohorsky (* 1906), autor
sbírky Spiwajuco piaSč (1934) a Hlos hrudy (1935),
navazuje s důrazem na odkaz Bezručův. Jako jeho mistr dovedl

40 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české.

621