jaté nerudovsky. Kosmické prvky vracejí se i v knize
Oikády (1943), jež lásku k ženě a k zemi zmnožují
představami smrti, kterým se marně snaží-uniknout dojmovou a
zpěvnou lyrikou v Mávnutí křídel (1944). Ve sbírkách
básnicky zhodnocujících léta válečná a dni vítězství, Chléb
s ocelí (1945), Jobova noc (1945) a Řeka nezapomnění
(1946), jen místy dovedl bez nánosu verbalismu procítiti
a bezprostředně vyjádřiti sedmiletou bolest a bez patosu
oslavit několik umučených přátel. Zcela nové prvky nalezl
v poesii dětské, kde jeho říkanky Říkejte si se mnou (1943)
a zveršování Perníkové chaloupky (1944) nalezly mnoho
pokračovatelů a napodobitelů. Básnickou pohotovost
osvědčil i několika překlady. Ze školy Zahradníčkovy vyšel i
katolický kněz Jan Dokulil (* 1910), obratný překladatel
liturgických zpěvů církevních, který svůj náboženský cit
vložil do knih Křížové dni (1935) a Tvým slovem (1937).

Mezi lyrickými básnířkami období poválečného není tak
velkých zjevů jako v próze. Čtenáře i kritiku podmanila
Ludmila Sebestová (1893-1935), užívající pseudonymu
Simonetta Buonaccini. Zhuštěná lyrická dramata lásky,
dobrodružství a smrti umísťuje do exotických krajů hlavně
přímořských v knihách Odi et amo (1934), Sirenin ocas
(1937) a Můj prsten leží na dně mořském (1939). Jannila
Urbánková (* 1911, provdaná Galandauerová) zpovídá se
ve sbírkách Rozbité zrcadlo (1932) a Větrný čas (1937)
z tuch a tužeb, snů a smutku, ale i ze štěstí z pokory
bezprostřední bytosti dívčí, a v knize Slunečnice (1942) z citu
mladého mateřství a z lásky k dítěti, která dává smysl
životu; v bezprostřednosti a očistě citu, v prostotě slova a
slohu bez patosu je síla jejích veršů. Z mateřského srdce
vytryskly i verše pro děti, verše o kytičkách shrnuté jako
Vonička (1943). Výraznou básnířkou lyrickou je Olga
Scheinpflugová, ale větší částí své tvorby patří i ona mezi
prozaiky.

Nejmladší básnická družina, charakterisovaná jmény
Kamil Bednář (* 1912), Ivan Blatný (* 1919), Pavel
Bojar (* 1919), Zdeněk Kriebel (* 1911), Oldřich Mikulášek
(*'-"910), Jiří Orten (* 1919), Jan Pilař (* 1917), Vladimír
Vokolek (* 1913), Alena Vrbová (* 1919) a j., která
vyrůstala a převážně po prvé vystoupila v letech 1. zv·
protektorátu, nese spíše známky přechodní
mezigenerace než svérázné básnické generace. Je ještě
nesnadné podat literárně historický přehled této skupiny,
kte
625