mů, měl chvíle mdloby a pokory, kdy vzpínal
ruce po lemu roucha Madonina. Na ohnivé
apotheosy helénského názoru životního
odpovídával svým italským přátelům: "Zemříti
krásně a důstojně lze pouze s krucifixem
v ruce," nedbaje jejich epigramatického
sarkasmu: "My nechceme krásně umírat, nýbrž
krásně žít!"

Než jeho křesťanství nebylo víra umírání.

Poznal, že katolicismus v Cechách nebyl
dosud umělecky prožit, že příliš prosté a jasné
románské chrámy, zbudované jeho dědy a
pradědy, že stinné knihovny klášterů
benediktinských a premonstrátských, favorisované
zbožnými Přemyslovnami, nejsou českým
výrazem katolického kultu. Jal se vychovávati
ke kráse a zbožnosti svůj lid, jehož řeč mu
byla poněkud cizí, ale jehož oči prozrazovaly
mu duši zrozenou pro vkus a aristokratickou
něhu, jal se buditi skryté půvaby Prahy a

28