382

VINA[UCKÉHO P[{F;KLADY.

výpisky ze Strabona, Tacitova Germania, vzbuzující
podiv a závist u slovanských filologů, zasluhují podle jeho
úsudku námahy překladatelské. Leč výběrem tím se
nezvyšují, nýbrž spíše matou požadavky aesthetické,
jež překladatel klade na novověkou produkci literární.
Vinatický nedovede rozeznati rhetorické pseudopoesie
od živého, procítěného básnictví, a tak vydávaje r. 1836.
,Pána BohuslavaHasištejnského z Lobkovic
v ě k a s p i s y vy b ran é', neumí při všem nadšení najíti
v renaissanci pravého klíče k řešení této zajímavé
přechodní postavy. Jan H o II Ý zdál se mu velikým
básníkem, větším než sám Jan Kollár, a jeho pseudoklassické
epopeje hodny překladu. Když pak Vinařický rozhodl
se sáhnouti do hlubin cizího básnictví moderního,
vylovil právě jen ,P e r I y p o s vát n é' (1840) od
klassicisty jagerského arcibiskupa J. L. P y r ker a, tuto
těžkopádnou, mrtvou parafrasi Starého Zákona, která
ani pro maďarskou literaturu, jíž náležela osobnosti
autorovou, ani pro písemnictví německé, jehož jazykem
byla psána, neměla významu.

Tím nesmiřitelnějším ukázal se Vinařický, kde šlo
o nové směry kulturní a literární. Jeho ,bajka a pravda'
,S něm y z v í ř a t' (1841), vydaná pod pseudonymem
K. V. Sl á n s k é h o, jest přímo pamfletem, zlomyslně
namíteným proti novým proudům.5 Vnější formu a
allegorisační situace poskytla básníkovi středověká báje
zvířecí, zejména ,Nová rada' Smila Flašky z Pardubic, jíž

5 Vyčerpávající rozbor obsahu i negativních ideí ,Snčmu
zvířat' podal Jar. Vlček v ,Několika kapitolkách z dějin naší
poesie', v Praze 1898, IX: Vinařický a Vocel (Z allegorické
didaktiky let čtyřicátých), na str. 107-114.