tendence nacionální - dvě síly, které u jiných národů podnítily díla světového dosahu, ale u Čechů bylo jich použito způsobem tak zvláštním, že si podmanily literaturu přímo k nevolnické služebnosti. První století českého písemnictví, spadající ještě do dob neobmezené vlády ideálů gotických a feudálních, dovedlo zachovati rovnováhu mezi duchem církevní kultury a rytířské společnosti a vytvořilo, byť se zřejmou příklonou k cizím vzorům, řadu děl, kde se obě složky organicky prolínají a kde jest dosaženo slušné úrovně slovesné. Ale pak, právě v době, kdy· na jihu a západě Evropy renesance se svým humanistickým předvojem osvobozuje umělecký smysl v literaturách, postaví se Čechové vlivem velkého náboženského národního hnutí husitského do krajní oposice proti novému směru. Porážejíce v lidovém mdikalismu ideály feudální, připravují s krutou tvrdošíjností co nejdůslednější obnovu ideálů gotických, kterým podrobí celý život; ani Husité ani jejich pokračovatelé, Čeští bratří, neuznávají kultury a literatury, která by nesloužila náboženským tendencím. Znamenalo to zřejmou reakci proti tehdejším tvořivým silám myšlení i umění evropského a namnoze opožděný návrat k symbolické koncepci středověké v době rozkvétajícího renesančního naturalismu, ale přesto mohlo toto obecné náboženské nadšení v celém národě sil mladistvě svěžích podnítiti umělecké tvoření; český Dante neb Milton však nevznikli. Pokud nebyla česká náboženskost orientována stranicky konfesijně a nemarnila svých schopností ve sporech dogmatických, vyvíjela se jednak směrem neplodného racionalismu, jednak v duchu mravní a sociální prakse; v obou těchto oblastech se právě cítívá odedávna nejvíce doma kritická, střízlivá a praktická povaha česká, která nedopustila, aby z lůna národa vzešel velký duch spekulativní a proto ve filosofizůstala vždycky-od středověké scholastiky až po americký pragmatismus moderní - odkázána na přejímání směrů a škol cizích. I nevznikají od XV. do XVII stol. na české půdě díla básnická, křtěná náboženskou inspirací a dopínající se mystic· kých výšek, nýbrž spisy bohoslovného základu, které od kritiky církve postupují ke kritice společnosti, někdy až grandiosní ve svém důsledném starokřesťanském primitivismu. Nebyl to nikdo menší než Tolstoj, kdo přisoudil jednomu z těchto děl evropský dosah - velké obžalobě pozemského života a skutečnosti od radikálního tábority Petra Chelčického; nezapomeňme však, že t~to chvála vyšla z úst stařičkého Tolstého v době, kdy soustavně zavrhoval vše, co jest krásnou literaturou v pravém smyslu. Takto náboženský duch, který tvoří politické a kulturní osudy českého národa na sklonku středověku a na prahu novověku, odváděl literaturu stranou od jejího básnického poslání, tlumil vlastní umělecký život v ní a vyřazoval ji po století ze světové pozornosti. V období napoleonských válek, za mohutného obrodného hnutí všech národů slovanských, byl nahrazen jinou velkou hromadnou tendencí dějinnou, ideou národnostní. Ačkoliv český nacionalismus zřejmě přijal svůj filosofický základ i své nejpádnější důvody z německé romantiky, dílem i z revolučního myšlení francouzského, mohl spoléhati na dávnou tradici domácí, s kterou se setkáváme hlavně v protiněmeckém zaostření politickém v Dalimilově kronice, ve veřejných projevech Husových i vůdců táborských a konečně u jesuity Balbína v době pobělohorské. Avšak nyní od počátku XIX. století se stal v celém českém duchovním životě ústřední silou, která řídí všecko kulturní dění a zvláště mocně si podrobuje literaturu, jsa povyšován chvílemi za hodnotu absolutní; teprve po světové válce, když i nejsmělejší naděje českých nacionálů byly předstiženy vytvořením nezávislé republiky Československé, pozbývá nacionalismus svého postavení vůdčího. Tento nacionalismus, ačkoliv jest prodšen ohněm tvůrčího a obětavého idealismu, svádí literaturu často k praktickému utilitářství a tím znamená její nesporné zúžení, mnohdy stupňované v provincialismus. Z ideového 8