ním" - hlavně v románu a drama tě působí český život, ve srovnání s literaturou ruskou neb severskou, poněkud bezbarvě. Čestnou výjimku tu tvoří obrazy selského venkova, kterýsi dlouho zachoval svůj půvab původnosti a svou kořennou chut domova; zůstává zásluhou německé romantiky, ruského slavjanofilství a vědeckého národopisu, že českým spisovatelům otvíraly postupně zraky pro tento karakteristický svět, jehož přední zpodobitelé, romantik Holeček a realistka Teréza Nováková, jsou hodni stejné evropské pozornosti, jaké se dostalo jejich sourodým vrstevníkům, Selmě Lagerlofové a W. Reymontovi. Jimi se vyvrcholuje dlouhý vývoj, jímž český román v mimo selských vrstvách společenských teprve prochází; postoupiliť od barevného a ma1ebného povrchu lidového života, který jest předmětem folkloru, k ideovým proudům jeho, jimž porozuměti může jenom psycholog a které může ztělesníti leda básník. Dodali·li čeští romanopísci - vyjímajíc zmíněnou povídku vesnickou č jenom nepatrný odstín k uniformě běžného průměru evropského, a to spíše látkově než formálně, nelze chloubě české literatury, lyrickému básnictví, upříti silného zdaru při hledání osobitosti výrazové; ovšem to může posouditi pouze znalec originálů. Zvláště jedna větev básnická, stále živá od romantiky až do našich dnů, vydala zde květy, jejichž barvu, tvar i vůni rozezná esteticky vzdě· laný pozorovatel rázem od ostatní soudobé tvorby evropské; jména jako Čelakovský a Erben, Neruda a Sládek, Bezruč, Dyk a Wolker znamenají tu již málem stoletou tradici. Tito lyrikové, po případě baladisté, pohrdají stejně živlem dekorativním jako řečnickým, bez nichž se románská lyrika sotva kdy obejde, ale nekladou hlavní důraz ani na výhradní prvek melodický, který jest duší lyriky německé a ruské; gnomická stručnost a epigramatícká sporost jejich výrazu zdá se býti důkazem, že rozum poněkud nedůvěřivý a stále nakloněný ke kritičnosti opatrně bdí nad výlevy citovosti, nedopouštěje, aby se rozlila širokou melodickou vlnou. Tento princip jest namnoze odvozen a vypozorován z lidové písně, která zvláště ve východní části československého území žila do nedávna a velmi uvědoměle působila na slovesné umělce; proto a stejně i pro její bohatou rozmanitost nesmí literární dějepis jí spustiti se zřetele. Avšak tento princip, zároveň plodný a zároveň uvolňující tvořivost velmi osobitou, není v české lyrice jediný, ba, podléhává dočasně zásadě právě protilehlé, převzaté z poesie cizí, nejprve antické a klasicistické německé, později z básnictví francouzského, zásadě složité architektury básnické, která vydatně užívá prvku dekorativního a řečnického, směřuje k nadosobní objektivitě, po(iřizuje citovost kázni myšlenky - k čemu v začátcích novočeské poesie učinil smělý a neobratný náběh Jan Kollár, to s širokou básnickou inteligencí a I> jedinečným darem formy proměnil v důslednou soustavu Jaroslav Vrchlický a posléze využitkoval Otokar Březina s krajní uměleckou kázní pro nejvyšší pomysly českého ducha. Jsou kritikové, kteří tento počin, v oblasti básnické formy skutečně revoluční, považují za násilné opuštění nejlepší tradice domácí a za výraz nebezpečného cizomilství, ale odpovědí, která vyvrací jejich ušlechtilé obavy a pochybnosti, jest okolnost, že cizí znalci opětovně prohlašují, jak právě z poesie Vrchlického zazněla k nim čistě a silně pravá citovost slovanská a jak z hymnů a visí Březinových promluvila k nim česká náboženská hloubavost s celou svou žízní po pravdě boží a mravně společenské spravedlivosti, kterou známe z vrchol· ných zjevů duchovní kultury české od sklonku XIV. věku. Takto lyrika, umělecky nejsložitější a nezralejší druh české literatury, vede svými slohovými problémy přímo do ohniska životních otázek celé slovesné tvorby národní. Jeť zápas mezi domácí tradicí a evropskou orientací pro Čechy a jejich kulturu stejně závažný jako dějinný spor mezi slavjanofilstvím a západnictvím na Rusi. Česká národní povaha kolísá stále mezi dvěma krajnostmi: mezi II