formy více dramatické, která spIse naznacuJe než rozvádí a raději zpřítomňuje než referuje, nebrání nikde psychologickému prohloubení dějů skoro freskovitě typisovaných; lyrické vložky prostupují stále vypravování, pádící přesto rychle kupředu; nejjednoduššími prostředky dosaženo jest nálady, z níž jenom chvílemi vytrhne některá trivialita; výrazový paralelismus člení velmi účinně i děj sugestivně stupňovaný; teprve v pozdních plodech přistupuje k úchvatnému pohledu do tragiky lidského citu a osudu mravokárný dodatek: fabula docet. Pro lid český, moravský a slezský, udomácnělý v rovinách a podhoří a pozbyvší dávno styku s nadpřirozenými bytostmi, v jejichž vybledlé podobě lze jen s námahou poznati zbytky starého kultu, jsou příznačny balady rodinné, promítající základní vztahy společenskomravní reliefně do tragické podoby pod nárazem osudových poruch: prokletí a vraždy, samobijství a popravy, utracení novorozeňátka a pomsty nad zpronevěřilou ženou; zde útlé etické svědomí se pojí se spanilou citovostí a neochvějná jistota o nezměnitelném sledu viny a trestu jest stále sdružena s křesťanským přesvědčením o Bohu spravedlivém, ale i milosrdném. Stačí uvésti tři arcidílka na nejskromnějším prostoru epickém: jednu baladu českou elegického přednesu o pastorku, jenž se po zkouškách u tvrdé macechy a lhostejného otce dychtivě vrátí do blaženého tepla v náručí své matky, dávno již vychladlé, "Osiřelo dítě", a dvě balady moravské, o krásné panně Uliance, která s ledovým klidem otravuje bratra, bránícího ji pouhou přítomností ve spojení s bohatým cizincem, "Sestra travička", a o svedené vražednici dítěte, panně Kačence, jak opovrhla osvobodivými návrhy milostně rozohněných katů, jen aby očistila starou vášeň a novou vinu dostiučiněním mravnímu řádu na zemi. Na horách a ve hvozdech slovenských i valašských rozkvetla rázovitá baladiotika zbojnická, hojně čerpající ze starých pověstí tamních, nasycená lesní romantikou, dobrodružným junáctvím, někdy však též sociálním protestem proti panstvu a zákonům ukutým jejich zvůlí a k jejich prospěchu; její hlavní hrdina Janošík se svými horními chlapci vyrostl až k formátu národního reka slovenské. ho, k němuž se od doby romantické krajanští básníci stále vracejí, když v něm lidoví přednášeči byli nalezli vítaný střed tvoření cyklického. Vojenské balady jsou stejně bohaté jako vojenská lyrika a jejich historické pozadí jsme již poznali: ani v oněch, ani v těchto nepropuká pravý vojácký duch a vlastenecké nadšení bitevní přes názvuky dětinského zalíbení v uniformě a furiantského uvědomění kastovního. Při odvodě do císařského kabátu, v hodině odchodu z domova a narukování k pluku, za útrap v poli a pak v poslední hodince na bojišti, touží mladé srdce po rodné vsi, z níž bylo násilně vytrženo, po milence, která zapomene neb zpronevěří se, po kamarádech, zůstavených práci, lásce, kratochvíli; reptá proti pánům, kteří dali mládence odvésti a na konec se chmurně, ale s resignací odevzdává do osudu. Legendární epika duchovní, bohatě rozvitá jmenovitě na Moravě, zakládá se motivicky na středověkých apokryfech i na jejich gotickém zpracování, ale slohem se úplně hlásí do pozdního baroka, jak z okruhu církevního proniklo do vrstev lidových. Vznešenost námětů, vzbuzujících patetické pohnutí citu, se pojí nerozlučně s důvěrnou něhou zpracování zlidštujícího účastně veškeré vztahy náboženské i překládajícího je do české přírody a do lidových domácností; zvláště jarní květena i ptactvo nebeské se překonávají v důkazech oddané služebnosti k Synu božímu a jeho mateři: zde lidové baroko provedlo obnovu půvabného primitivismu gotického, jakému se podivujeme na výtvarných dílech praeraffaelistických. Naivní výjevy z ráje za mladosti prvních lidí, chudinská idyla narození Spasitelova, zastřená již stínem jeho umučení, eucharistické kouzlo Poslední večeře i s horou Olivetskou, Nanebevstoupení Páně, Madonina přímluva za 79