kdy přemohly ostřejším karakterním obrysem mlhu citové sympatie neb antipatie.
V těchto skladbách náročných a sypkých výstavby postupně rozptýlenější -
"Zamotaná vlákna", 1896, "Milenky", 1901, nedokončená "Zahrada iremská" č
jest česká i evropská skutečnost přestylisována v duchu vývojové touhy
spisovatelčiny způsobem novoromantickým, ale zhusta bez pravděpodobnosti dějové,
zato s náklad~m zpanštělé nádhery, v níž vedle zřejmých rysů úpadkových byl
i kus arrivismu a exotismu' národa ve vzdělanosti opožděného. Pravou oblastí
vypravěčského mistrovství ll. Svobodové jest však psychologicky propracovaná
novela, užívající občas zarámování cyklického. Někdy vypráví typické osudy
pudově původních postav, rostoucích z klína přírody ("Černí myslivci", 1908),
jindy erotické soumraky a manželská ztroskotání bytostí rafinovaných ("Marné
lásky", 1907, a "Po hostině svatební", 1918), ale ani rozlet výjimečných duší za
Absolutnem umění nebo dokonalostí mravně náboženskou není její novelistice
cizí. Ve šťastné chvíli, křtěné touhou po prostotě, vracela se do slovesné oblasti
B. Němcové a napsala - v "Černých myslivcích" a zvláště v "Pokojném domě"
- několik monumentálních idyl o spočinutí oproštěného člověka - dítěte na
bezpečné hrudi matky přírody. Tu proniká někdy uvědomělý a důrazný tón
pedagogický, příznačný pro spisovatelku, která nemínila nikdy skutečnost jen
okre slova ti, nýbrž i mravně souditi a vychovávati kladnými typy svých
idealistických knih. Výrazem bytostného úsilí o zjednodušení jest i její studium lidové
tradice slovesné a formově co nejprostších výtvorů klasického vypravěčství, kde
dekor jest nadobro potlačen, a kde gnómická životní moudrost svítí pod typickým
děním; mělo to vliv i na pozdější její tvorbu novelistiokou v neočekávaném
souhlase s novoklasickými snahami mládeže.

Dílo Růženy Svobodové mělo ve své době nadšenou odezvu, kterou po
básnířčině smrti vystřídala rychle lhostejnost a úplné odcizení. Souviselo to s
ústředním jeho impresionismem, jenž postihoval, vypíjel a vyjadřoval náladovou plnost
přítomné chvíle, nejen v jejím okouzlení a rozčarování skutečností, ale i v její
touze po změně a vystupňování života; to, co jest skutečně trvalého, a typického,
tomuto umění zpravidla uniká, a generacím i nejblíže příštím se takový svět
stává brzy nesrozumitelným, nezajímavým a lhostejným, a to tím více, že
u ll. Svobodové také výrazově její stylisace duší a prostředí trpí strojenou
umělostí, dobově vázanou slohovými zvláštnůstkami, metaforickými narážkami, osobitou
přebroušeností oné écriture artiste, o niž, ne beze vztahu k tradici zeyerovské,
se sdílela s Karáskem, J esellskon, Langrem a Sezimou.

Několik spisovatelek rozvilo samostatně podněty obsažené v mnohoznačném
díle ll. Svobodové a namnoze postoupilo nad ně. V úseku novoromantickém se s ní
setkala Růžena Jesenská (* 1863), s jejímž výpravným vývojem postupuje souběžně
dlouhá dráha lyrické básnířky, procházející různými vlivy od Heyduka a Sládka
po Karáska ze Lvovic, a památná průkopnickou odvahou otevřeného projevu ženina
k tužbám a slibům milostným. Duše toužebná a neukojená, prahnoucí po smyslovém
vzrušení, po požárech lásky, ale i po sensacích krásy kladla ve svých umně
stylisovaných románech důraz na krajinný a umělecký dekor, zdařilý v obrazech
staropražských, sceneriích pobřežních a skvělých interieurech starých zámků,
seskupovaných s exotismem poněkud neústrojným; "Román dítěte", "Notturno moře" a
"Cizinka" vyjadřují okruh její zkušenosti a obraznosti nejplněji. Sestupný
krok do literatury jenom zábavné učinila spisovatelka mužského pseudonymu
Felix Téver (vlast. Anna Lauermannová, 1852-1932), jako ll. Jesenská
nedotčená realismem, jako ona tkvějící pevně v kulturních tradicích pražských,
jako ona věrná žákyně Zeyerova. F. Téver neznal nic vyššího nad romantický
sen a romantickou touhu a přece ji občas se stanoviska měšťanského středocestí
ironisoval a se sladkobolnou resignací dával ve svých sytých a spolehlivých
staro
188