došel odměnou za svůj všeevropský defaitismus a svou obrovitou trivalitu
Jaroslav Hašek (1883-1923), před válkou příslušník literární periferie, kde
pěstoval šťavnatou lidovou anekdotu, burleskní šprým, karikaturu banálních typů
hlavně z předměstské spodiny. Odsud vyvážil také hrdinu svého románového
seriálu bez komposice a se stálými odbočkami, "Dobrého vojáka Švejka" (1921),
na pohled tupého, ale vlastně vychytralého domobrance, který za věčných srážek
s vojenskými představenými i s byrokracií sabotuje vojnu, rozkládá armádu,
podrývaje tak monarchii jako zosobnitel trpného odporu lidu a živočišného zdraví,
o něž ukládá světové šílenství. Uprostřed hromadných výjevů lidových a řízných
ač hrubých karikatur se zvedá pravdivý, byť politování hodný typ šaška a
zbabělce, idiota a požívačníka, cynika a sprosťáka, jenž docela tvrdošíjně a s
úspěchem popírá nejen válku, ale i stát, mužnou čest, hrdinství a vlastenectví.
Nejčasovější snllhy rozkladné byly tu zastaralými prostředky slovesnými a v
libovolné improvisaci vyjádřeny s jakýmisi záblesky geniality, která karikaturu mění
v groteskní visi, kde checht satirikův přechází v živelný řev, kde společenský
protest nabývá síly dějinné jako pravé slovo Žalostné periody, stranící Sanchům
Pansům, zradivším a opustivším idealistické Dony Quijoty.

Důraznou odpovědí ducha mužného, ano rytířského spisovateli Haškovi a
domobranci Švejkovi, jest svým životem a dílem statečný voják a oficiální pěvec
československého odboje na Rusi a v Sibiři, generál Rudolf Medek (* 1890),
jenž se po návratu legií domů ujal uvědoměle Theerova odkazu hrdinství všemu
navzdory a Dykova požadavku národní cti jako vlldčí nadosobní kategorie. Ač se
pokusil v různých slovesných druzích, zůstal daleko nejvýznamnější svou
válečnou lyrikou "Lví ,srdce" (1919), shrnující formálně lyrický vývoj posledních let:
dekorativnost, kterou si autor osvojil ve škole "Moderní Revue", theerovský
entusiasmus, pevně kutý volný verš a to vše ve službách hromadného citu,
doprovázejícího koncepci národní svobody a boje za ni. V románovém, pětidílném
cyklu o českém tažení na Rus a do Sibiře, jest však Medek především
kronikářem, jehož děje v bitevních scénách strhují, ztrácejí se však namnoze v
nekonečných diskusích. a hlavně trpí přílišnou schematičností svých postav,
zatížených konvenčními osudy doma i v poli. Medek, odhodlaný tradicionalista
uprostřed zásadních novotářů, si z plnosti národních dějin, které sám prožil a
v ohnivém entusiasmu efébském pomáhal stavěti, umínil stvořiti heroické letopisy,
obdobné husitským kronikám Jiráskovým a skutečně na některých, nejlepších
stránkách jeho rozlehléanabase duní s epickou silou bitevní nástup jako v knize
"Proti všem". Na poslední teskné kapitoly "Žebráků" z "Bratrstva", pomýšlí
čtenář naopak nad osudy "třetí roty", jak je do široka v dějích i v debatách
rozpředl Josef Kopta, v sibiřské své skladbě zastřeně i otevřeně polemisující
s vlastencem a Slovanem Medkem v duchu socialistickém a s náladou
resignovanou. Tento zásadní rozpor mezi Medkem a Koptou se jeví i v lidových hrách,
jež oba vyvážili z československých zkušeností na východních bojištích a v
hnízdech bolševické revoluce; i v nejjadrnějším z těchto dramat, Medkově "Plukovníku
Švecovi" (1929), tral;"edii vojenské cti, která ještě po smrti vůdcově rozněcuje a
jednotí mužstvo, vadí psychologie příliš přímočará. Cynik Hašek, patetik Medek
i skeptik Kopta, působili v rozměrných svých dílech hlavně látkou a tendencí;
slohovou zkratkou stručné, až baladické povídky, dobře poučené uměleckými
rozpravami novoklasických formalistů o podstatě novely, dovedl zmoci vřelý, až
dětinsky upřímný etik a humanista František Kubka (* 1894), hrůzy války,
o nichž doslechl, i barvitost kmenových typů, s kterými se potkal na cestě s
legiemi domů.

V álečná kořist české prósy výpravné není zvláště význačná, a mimo zmíněné
románové letopisy Medkovy a Koptovy vykazuje i látkově málo pozoruhodného.

192