zvykoslovnou a sytým koloritem jazykovým vostrém a tvrdém reHefu vstává
Chodsko, kouzla, ne však rázovitosti zbavené; z nich se "Soumrak Hadlasuc rodu"
(1929) rozrostl na trilogii. Po Klostermannovi a K. Červinkovi, ale s
intensivnějším proniknutím zvláštností stavovských se stal J an Vrba psychologem i epi.
kem myslivce a lesníka z různých koutů československého polesí od Čerchova až
na Podkarpatskou Rus, jak zde v zeleném šeru lesa i vztahů milostných prožívá
přírodu, své povolání, rozpory s venkovany i družnost k nim. Nad tyto horské
příběhy, z nichž povídky "Divoženky" (1926) a román "Duše na horách" (1931)
mají nejjiskrnější vervu, vysoko vynikají svým darem vcítiti se do lesa i zvěři
přírodní obrazy, zvláště "Kniha přírody" (1920), "Dražinovská hora" (1923) a
"Vysoký sníh" (1924), rovnováhou básnického impresioni'smu a odborného
zasvěcení; jimi se vyvrcholuje tradice, zahájená Vrbovým krajanem R. E. Jamotem a
uchovávaná Vrbovými vrstevníky, Jiřím Mahenem a Jaroslavem Marchou. Ale Vrba
postoupil - jediný ze všech - nad impresionistické výcho,disko svých
dojmových a náladových obrazů, postihnuv několikráte, jmenovitě v románě stromu
"Borovice" (1925), monumentální báj vegetativního i animálního dění.

Co od těchto všech představitelů české prósy válečné i poválečné liší Karla
Čapka (* 1890) a co ho odstiňuje také od příbuzných jemu, ale starších vitalistů
rázu Šrámkova, Neumannova neb Tomanova, toť silný živel intelektuální. Jeho
filosofické školení u metafysického Bergsona a praktiokých pragmatiků
amerických nevyznělo na prázdno, a nikdo z Čechů se poslední dobou nezamyslil do té
míry nad hranicemi rozumu a řeči, na,d možností zázraku a pravdy tajemství,
jako metafysický povídkář "Božích muk" (1917), v pozemské své skepsi pravý
protichůdce všech mystiků české literatury. Jeho myšlenkovým východiskem jest
relativismus, který se ze své zápornosti vykupuje jednak pragmatismem, jednak
humanismem velmi civilním. Je-li poznání Absolutna člověku nedostupno,
spokojižse tedy pravd'ami menšími, omezenými lidskými poznávacími prostředky,
časnou moudrostí této země, ale postav toto poznání do služeb života a jeho
účelu - tak mluví zástupce generace, dnes čtyřicetileté, odezvou na poznávací
i etický maximalismus Březinů, Theerů a Dyků z pokolení předchozího.

. Povídkář, romanopisec, dramatik essayista, feuilletonista, cestopisec jest
spisovatelem mnoha forem a poloforem. Některá odvětví jeho uměleckého
žurnalismu se dopiala, jako u Nerudy, výšek až básnických, zvláště jeho cestovní náčrtníky
z !talie, Anglie, Španěl a Holandska dovedly na nejmenším slovesném prostoru
zvládnouti podstatnou zkratkou intensivní pohledy do umění a přírody, mravů a
měst, tradice přítomnosti a půvabně zasnoubiti pronikavou znalost předmětu s
postřehem svěžím, bezprostředním, osobitým. Ve výpravné próse K. Čapek nepohrdá
sensačními prostředky nižších slovesných útvarů, zápletkami detektivně
kriminalistickými v románě a hlavně v novele ("Povídky z jedné kapsy", 1929 a "Povídky
z druhé kapsy", 1930), uvolněnou technikou revue na jevišti a tu i onde
zrychleným tempem kinematografickým. Chce dobýti lidu jeho oblíbenými genry, snižuje
se občas k realismu starého typu, který samoúčelně okresluje nepatrnou
skutečnost; lidový čtenář a divák mu tleská za tuto shovívavou pozornost k jeho
nepatrné všednosti, aniž postřehuje, kterak zhusta tím trpí sám básnický nerv díla;
tak v románě neuvěřitelně dobráckého sedláka z Podkarpatské Rusi, "Horduhal"
(1933), baladický spád lidového příběhu vytrysknu vší v sousedství přírodního
mytu, zaniká v písčinách kriminalistické kasuistiky i pochybovačných úvah
relativistových o schopnosti a hodnotě světské spravedlnosti. Proti generaci předchozí
zesiluje opět po způsobě Nerudově novinářské prvky v krásné próse a jako Arbes
ráJ vědeoky experimentuje v románě a to tak, že inspiraci nauko vou spojuje
s tuchami utopistickými, na čemž založeny oba jeho hlavní romány,
feuilletonistická "Továrna na Absolutno" (1923) a visionářský "Krakatit" (1924).

13*

195