ký ch vět i plýtvá metaforami, k nimž si čtenář musí přimýšleti vypuštěné střední
členy. Takto dospívá svéúčelného konstruktivního verbalismu, který bývá
srovnáván s překotnou, svéprávnou metaforičností v soudobé lyrice poetistické,
ač spíše se dopíná obrazové monumentality Březinovy. Jazyk Vančurův dochází
hojného napodobení, a to i od prosaiků, kteří jsou epickým založením vzdáleni
jeho typu, na př. od Kopty neb Kličky; jinak o žácích Vančurových nelze mluviti.

Tři z nejmladších vypravěčů, vzbudivší zvláštní naděje, rozbili své stany pod
jinou oblohou a nejsou si navzájem podobni; každý z nich však navazuje na určitý
vývojový úsek české prósy. Vladimír Raffel (*1898) pokračuje ve svých povídkách
patetických, tanečních, tělových, elektrických v úsilí o prapovídku dějovou a ty·
pickou, jež zaměstnávala novelisty novoklasické, a sdílí se s nimi o nebezpečí, že
podá místo životní plnosti suché schema; naukové a technické utopie malého for·
mátu odhalují ve feministovi smyslně a pleťově okouzleném studeného
intelektuála; střízlivě kombinující rozum, projevující se i rozmyslnou slohovou kázní, stále
svádí k mechaničnosti. Vášnivě zaujatý a s úžasnou jemností pracující analytik
židovské duše v českém prostředí, Egon Hostovský (* 1908), který v "Případu
profesora Kornera" (1932) podal román málem mistrovský, vychází ze školy
psychologické, ale ohledává ve svých minuciosních r07Jborech tísní, útrap a můr
citového a morálního života i oblast pudovosti a podvědomí, aby osvětlil účastně
ghetto v duši, vědomí cizoty a neslučivosti v přesvědčení svých souvěrců, věčnou
problematičnost židovstva. Proti rafinovaným městským literátům, Raffelovi a
Hostovskému, vystupuje Jan Čep (* 1902), autor dvou subtilních povídkových
knih "Zeměžluč" (1931) a "Letnice" (1933), jako plachý venkovský vypravěč.
S Březinou pil "nejopojnější z opojných vín", smutek a snění, s Durychem, svým
vlastním mistrem, prožíval na moravském podhoří tíhu práce, světlo milosti, po·
selství smrti; prodšen tímto mystickým poznáním, kreslí jakoby v stříbřitém
pastelu své pokorné venkovany a resignované intelektuály, kteří nejsou loutkami,
nýbrž dělníky božími.

V lyrice se projevila světová válka, pokud se obrážela přímo, spíše inspirací
myšlenkovou a mravní, než kvasem uměleckým. Vedle Sovy, Tomana, Theera a
Macka promluvili především Dyk jako nadšený a naléhavý pěvec národního svě·
domí a Medek jako hymnik a pak epik zahraničního odboje; úzkostně čistým
výkřikem z bojiště se ozval Petr Křička (* 1884), pozdnímu Tomanovi blízký, ale
prostší a zemitější básník domova, jinošství, milostné melancholie a předčasné
resignace, jcnž později již nedosáhl lyrické čistoty své prvotiny "Šípkový keř"
(1916). Sebezáchovný návrat ke kořenům a tradici, projevující se dočasnou zálibou
v básnících období Ruchovského, podnítil několik regionalistů, aby z plných plic
zazpívali chválu a slávu selského plemene, selské půdy, selské práce; z nich Jan
Čarek se chvílemi dopracoval obrysů monumentalisujících. Básnickou odpovědí
na mír byl náhlý optimismus, jenž se zachránil z rozvratu světa a nyní se v nadšené
pokoře a s dětinským primitivismem radoval z prosté a přirozené krásy věcí
všedních; za vlivu Neumannova a Šrámkova, v souvislosti s lyrickým vitalismem před.
válečným ozývá se nový idylismus, hovějící smyslovosti mládí a· dočasné pohodě
mírové. Ohnivý básnický výraz a teoretické zdůvodnění dal mu zvláště pragma·
ticky naladěný kritik literatury a divadla, barvitý a výmluvný eklektik Miroslav
Rutte (* 1889).

Když pak valná část vzdělanstva českého, vedena svůdnickým příkladem
sovětského Ruska, pojala výsledky veliké války jako společenskou revoluci svě·
tovou, nabídli lyrikové své služby těmto tendencím: hospodářskému a sociálnímu
převratu v duchu komunistickém, diktatuře dělnictva v nové organisaci a tech·
nické civilisaci, třídní problematice, přehodnocující základy světa, pojímaného
nyní v neznámé dotud šíři a rozvětvenosti všelidské: vedle nové věcnosti, stavěné

201