Ame Novák: Mácha vlslonář

Z jarního a letního pobytu r. 1816 v Alpách a u švýcarských jezer
si odnášel vzdorný uprchlík anglický, lord Byron, díla, vznícená dojmy
z velehor, vod a svobody Švýcarska: třetí zpěv "Childe Haroldovy pouti",
"Vězně chillonského" a zárodky "Manfréda", ale vedle nich také dvě
krátké, životně i básnicky intensivní skladby, stojící mimo prostor a čas.
Obě, "Sen" ("The Dream") a "Tma" ("Darkness"), musily za
Byronova života i v úsudcích jeho nejnadšenějších vyznavačů ustupovati dílům
rozsáhlejším a náročnějším, dnes však vidíme v nich nad jiné osobitý
odkaz jeho ducha i umění. V obou, jak v tragické zkratce lidského osudu
pod zorným úhlem milostného nedorozumění, tak v mrákotném obraze
konce lidského rodu na vychladlé zemi, označil Byron přímo oblast
snovou jako svůj zdroj inspirační a zároveň jako svět svéprávný a pravdivý,
který nebezpečně soutěží se smyslovou skutečností, řízenou rozumem:

"Sny stanou se

část samých nás a věku našeho
a jsou jak hlasatelé věčnosti.
Jdou kol jak minulosti duchové,
jak Sibyly zas mluví o příští

a mají moc a krutost slasti, bolu;
;; nás činí, co jsme nebyli, co chtí,
a otřesou nás dávnou vidinou,

snem zniklých stínů. Jsou-li stíny též?
Zda vše, co přešlo, není stín? Co jsou?
Výtvory ducha? Duch můž utvořit

si podstatu a vlastní planety

si nadat skvělejšími bytostmi,

než byly kdys a dát jim dech a tvar,

jež mohou přežít všechnu tělesnost" ("Sen", překlad 1. V. Sládka).

Básnické umění Byronovo záleží pak v tom, že v něm pevně uvězní
svůj sen, jinak nepostižitelně prchavý. Zachytí snové vidiny s touž
intensitou a názorností, jak táhly ve spánku, před jeho zavřenýma očima:
nejsou mu pouhými obrazy bezzájmové hry visuální, nýbrž prudkým
prožitkem, který na chvíli posedá jeho celou bytost. Mají naléhavou realitu,
kterou tvůrčí osobnost básníkova jest zcela proniknuta. Honosí se
konkretností tak plastickou, s jakou se nemohou měřiti dojmy a zkušenosti

120