nou a smělou myšlenkou křesťanské filosofie, pro niž Šalda (na uved.
m., str. 14) nazývá zlomek nikoli neprávem "básní miltonovské ražby
a krásy a přece nenapodobující Miltona". Problém času, který po
vykonaném posledním soudu bude pohlcen věčností a vezme za své s
člověčenstvem, pojímá Mácha pod zorným úhlem prvotního hříchu člověkova:
s dědičným hříchem přišel na svět vedle smrti jako její bratr čas a ten
se smrtí lidstva opět pomine - Adamův rod bude vykoupen ve věčnosti
ft v Bohu, nestvořeném i neobmezeném.

Tuto svou metafysiku, převlékající do křest'anských šatů kantovský
filosofický po mysl o ilusivnosti času, nevložil Mácha do samého podání
o posledním soudu, které jako u pravého visionáře zůstává řadou obrazů
a visuální postup neporušuje a nezpomaluje žádnými ideovými výklady,
nýbrž do vstupní apostrofy vlastní duše, vyvrcholené modlitbou k Bohu:
zde křesťanský spiritualista staví zároveň intuitivní pohled duše nad
pouhé poznání smyslné, ale tento pohled činí závislým na pomoci boží
a božském vnuknutí. Jestliže Mácha v této apostrofě výrazem silným a
plnodechým ve své prostotě a názornosti předbíhá o míle vlastní vývoj
básnický, dopínaje se pathosu tragicky úchvatného, zůstává myšlenkově
stále v okruhu svého mladistvého křesťanství, které Šalda ("K. H. Mácha
a jeho dědictví" v "Duši a díle" 1913, str. 45-48) vymezil a doložil
jako "křest'anský platonismus"; pro tuto jednoznačnou myšlenkovou
náplň nelze vstupní samostatnou invokaci odepnouti od ostatního zlomku,
k čemu by přímo sváděla odlišnost a vyzrálost slohová; ostatně k moti·
vům této apostrofy se vrací i počátek druhé části "Snu o Praze", aby ji
rozvedl dokonce v obraz visionářsky až závratný.

Jak patrno, Máchova vise pi je v této první části ze dvou rozdílných
zdrojů, a to z týchž, k nimž se naklonil Mácha visionář opět v "Návratu":
z křest'anské metafysické myšlenky o ilusivnosti času a jejím překonání
a z mrákotné představy posledního soudu, zakládající se rovněž namnoze
na názoru křesťanském. Nelze zamítnouti hypothesu, že vlastní původ
visionářské představy posledního soudu jest snový; snad běží o onen sen,
o němž Mácha na podzim 1832 píše příteli Ed. Hindlovi: "Dnes jsem
měl podivný sen; zdá se mi, že jest toho příčinou čtení lorda Byrona,
Mickiewicze a zříceniny bezdězské. Bůh vás chraň takových snů; jedinký
účinkuje snad na celé živobytí" (Krčmovo vyd. v "Pantheonu", díl III.,
str. 336-337). Fr. Krčma ztotožňuje tento sen s oním, jenž zapsán
14. ledna 1833 v zápisníku "Díla K. H. Máchy" (Krčmovo vyd. v
"Pantheonu", díl III., str. 88-92) a jenž byl určen jako zárodek
"Krkonošské pouti", ale, neběží-li o pozdější opis původního záznamu, těžko míti
za to, že by mohl Mácha po čtvrt létě věrně zachytiti pásmo snové; proto
soudím, že běží o dva sny různé, a podzimní sen f. 1832 bych považoval

123