naivní a konvenční obraz vlasti? pro nedostatek názoru v líčení odumřelé
Prahy? Na to nelze odpověděti uspokojivě, leda dohadem.

Prosaický zlomek "Návrat", jenž se hned při prvním čtení jeví prací
daleko vyspělejší, než mladistvý "Sen o Praze", ukazuje však, že se
Mácha později neodbytně vracel k představám a myšlenkám, které ho
inspirovaly ke "Snu o Praze", a že nadále toužil dáti výtvoru, původně
podnícenému zážitkem snovým, formu visionářskou, jakou byl poznal
v podobě velmi dokonalé z četby Byronovy. Také "Návrat" jest
eschatologické vidění zkázy Prahy a soudu nad ní, a také zde tato záhuba jest
postavena do monumentalisující perspektivy ilusivního času, který se
konečně rozplyne ve věčnosti. Poslední motiv se vrací doslovně ze staršího
"Snu o Praze": mluvil-li tam Mácha o dni, "v němž čas pomine, smrti
bratr, hříchu syn hnusného", definuje v "Návratu" neodvratnost zmaru
pro všecko stvoření slovy: "Co čas se zrodil, syn hříchu hnusného a bratr
smrti, otevřenť jest hrob, by pohltil díla rukou národů - i syny
člověéenstva"" a pak v jednom odstavci se dvakráte opakuje vyhrůžná zmínka
o "mnohomohoucím čase", který "uchvátí v rakev·· Prahu, "vlasti srdce
kamenné". Při stejné koncepci jest patrný rozdíl v užití jednoho a téhož
motivu: ve "Snu o Praze", jmenovitě v první části jeho se skončení a
překonání času přímo prožívá, kdežto v "Návratu" jest to perspektiva
dálky, hrozící zprovinilé Praze.

Ležíť časově mezi "Snem o Praze" a "Návratem·· důsažný literární
zážitek Máchův, který zkonkretisoval jeho vlasteneckou elegičnost
pražskou a zaostřil ji ve smyslu národně revolučním. Byla to četba Herlošova
almanachu "Mefistofeles" z r. 1833, na jejíž význam po prvé poukázal
Voborník (na uved. m. str. 54-56), upozorňuje zároveň na souvislost
s "Návratem", Herloš, který v Máchovi zesílil jak svatovítskou, tak
bělohorskou elegii, naučil ho také pojímati současný úpadek slavného kdysi
národu českého jako následek viny, a podobné tóny zaznívaly k Máchovi
také z četby starozákonních proroků, hlavně Jeremiáše, k níž se český
básník obrátil také na popud básnického publicisty českoněmeckého a
snad i za spolupůsobení Mickiewiczových "Ksi~g pilgrzymstwa Polskiego'·
r. 1832 (sr. Heidenreich na uv. m., str. 83), jejichž tón jest rovněž
starozákonný. Toto vše spadá do sklonku r. 1833, před nějž můžeme sotva
klásti vznik "Návratu'·. Jsou tu již pohromadě všecky podmínky pro
"Návrat·' i pro změnu provedení s látkou staršího "Snu o Praze". Ves·
měrná vise byronská se zúžila ve vidění národního osudu, zhuštěného do
tragedie královské Prahy; osud ten jest pojat v duchu starozákonních
proroků jako výsledek hromadné, ale odčiněné ještě viny dějinné; svůj
poměr k vlasti vyjadřuje básník mediem nejdůvěrnějších vztahů
rodinných a krevních. I jinak nastalo zřetelné posunutí myšlenkové koncepce:

127