Již zmíněná okolnost, že čtvrtou část k "Návratu" přiřadilo teprve ne·
spolehlivé vydání Kobrovo, učinilo nám její příslušenství k celku
podezřelým; podrobnější rozbor zesílí tyto pochybnosti. Veškerá dosavadní
tématika "Návratu" jest úplně opuštěna: ani zmínky o tragickém osudu
Prahy a vině její, ani stopy po bolestné rozervanosti věrného syna nad
zneuctěním vlasti, nad hořem národa; místo toho však zcela nový, s
celkem nesouvisící a s předchozím motivem poutníka nikterak spojený
motiv vězně, který však nemluví ani s vlastí, ani s národem, nýbrž se zemí.
I časové zarámování noci silvestrovské, k němuž se Mácha pak v závěru
"Máje" vrátí, působí cize, a postava vězně nedovede upoutati, protože
básník ani slovem nenapověděl zločin neb vinu, pro niž jeho hrdina uvržen
do žaláře, připomínajícího krutostí svých trestů okolnosti, v nichž za
svobodu v poutech strádá Bonnivard, vězeň chillonský. Měsíční osvětlení
vězení za pozdního večera připomíná situaci, v níž se těsně před
popravou Vilém, "strašný lesů pán", hrouzí do děsivých úvah zásvětních, a
s ním souvisí anonymní rek poslední části "Návratu" jak vzpomínkovým
živlem, přikouzlujícím mu scenerie dětství, tak náladovou intonací,
kteTOU Mácha vystihl sugestivními slovy: "Všecky myšlenky mé vzaly na se
barvu a vlastnosti zdí mne obklopujících." Mluví-li vězeň o věčném
osamělém žaláři a označuje-li jej jako svůj hrob, naskýtá se hypothesa, že běží
o vězně symbolického, zakletého do žaláře bytí a toužícího odtud po
svobodě jsoucna věčného; s tím by se shodovalo také vlastní jádro tohoto
celého oddílu, apostrofa "země nešťastné".

Vězeň ji pronáší jako doprovod kosmické vise, která mu ozřejmí
nepatrnost zeměkoule a povznáší se tu k smělým výšinám myšlenkovým
i básnickým, a to slovy lyrismu stejně výmluvného jako obrazného;
metafora o drahém, skvostném knížecím plášti, ukrývajícím krvácející srdce,
vrací na okamžik do okruhu královských představ v druhé části
"Návratu". Mocná fuga soucitu vesměrného proudí z lyrických varhan
Máchových se spodními nyvými tóny hoře osobního: tato paralelnost mezi
osudem subjektivním člověka jedince a mezi odvěkou sudbou země,
jeho matky, naplňuje melodii této apostrofy kouzlem čistě máchovským.
Svůj vztah k zemi uzavírá vězeň do věty, která jest volnou parafrasí
slavného "Intermezza" povídka "Marinka", nazvaného "Noc". Tam volá
Mácha "Ach a jen země je má! Člověkem jsem; než člověk po hyne ; ve
své mne lůno zas země přivine, zajme, promění a v postavě jiné matka
má, země, zas mě vydá"; zde oslovuje "nešťastnou zemi": "Hrob mne
s tebou sloučí a nový opět v změněné na tebe mne vyvede postavě jiné."
Jest velmi pravděpodobné, že tato obě paralelní místa vznikla v časové
blízkosti; které z nich jest původem starší? Pro "Intermezzo" z
"Marinky" máme řadu chronologických pomůcek, určující vznik básně a
po
131