vídky, otištěné v červnu 1834 ve "Květech", na polovinu r. 1833 a
počátek r. 1834 (viz poznámky Krčmovy v "Pantheonu", d. II., str. 360
a 361). "Návrat" jsme, rozbírajíce jeho vztahy k Herlošovi i
Mickiewiczovi, položili nanejdříve do sklonku r. 1833; práce o něm mohla býti
s "Marinkou" současná neb teprve po "Marince" následovati. Rozhoduji
se pro eventualitu druhou a v důsledku toho soudím, že zmíněný pasus
v apostrofě "nešťastné země" jest takřka citátem z "Intermezza", jehož
výrazové pregnance však nedostihuje.

Toto chronologické určení znamená, že "Návrat" zařadíme mezi
"Marinku" a prvopočátky "Máje", k němuž ukazuje jak motiv poutníka a vězně,
tak problematika poměru člověka k zemi, pojatá ve smyslu soucitu
vesměrného. Vězeň končí svůj monolog takto: " (Nešťastná zemi), já s tebou,
v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně, a přece jako
bys nevěděla, že tvor tvůj po tobě se plazící pro tebe si zoufá. Nešťastná
zemi, nešťastná matko! ty hluboko cítíš žal nesmírný tak nesčíslných
tvorů svých, a přec nevidíš konec žádný, vysvobození žádné; nás
jednotlivých tvorů jednotlivý jest žal, lůno tvé nám vrátí poklid, tvůj všeobecný
nezná ukončení žádného." Pozornému čtenáři neujde, kterak zde Mácha
myšlenkově kolísá, krouže kolem otázky vztahu člověka a země: sám pln
účasti a bolestné lásky, trpí tím, že země jest k němu necitelná, ale hned
zas překypuje mu srdce tušením toho, že země cítí žal nesmírný se svými
tvory; na konec jest jat soucitem se zemí. V intermezzu "Noc" i na
různých místech "Máje" se setkáváme se stejným kolísáním, ale v "Máji",
k němuž tento díl "Návratu" jest do jisté míry náčrtem, přece jen
převažuje kladný poměr synovské, věrné a oddané lásky k zemi, k "zemi
krásné, zemi milované".

V "Návratu" má tento myšlenkový motiv zarámování kosmické, jako
by se Mácha rozpomněl na eschatologické východisko tohoto fragmentu
i příbuzného mu "Snu o Praze" a jako by se znovu měřil s Byronovou
"Tmou", která zároveň se "Snem" znamená slohově·literární předpoklad
Máchovy tvorby visionářské. Měří se s ním čestně po umělecké stránce
a samostatně v okruhu myšlenkovém. I když můžeme pochybovati o tom,
zda závěrečný oddíl čtvrtý k "Návratu" skutečně organicky náleží,
přiřkneme mu místo mezi visionářskými skladbami Máchovými, které si
řeší v perspektivě vesměrné problém konce země a pokolení lidského.
Kdežto však Byron v urputně pohrdavém pesimismu zatratil lidstvo ještě
v závěru jeho bytí, naplnil Mácha pustý a temný prostor odumírajícího
vesmíru soucitnou a soustrastnou láskou k zemi, jejíž chladnoucí
mateřské rámě tiskne k sobě syna, zpronevěřilého na chvíli a přece si
uvědomujícího závaznost, krásu a moc svého odvěkého příslušenství.

132