kterým cyklus končí; neboť záhy po vyvrcholení idyly poitierské
roku 587 Radegunda umírá.

Záhy po jejím skonu ujímá se její málem šedesátiletý přítel
Venantius Fortunatus literární oslavy své příznivkyně a
doplňuje jejím životopisem značnou řadu legend o galských svatých,
pro něž se mu dostalo obecné proslulosti v církvi. V šestém
století, jež bylo myšlenkově a umělecky neplodné, byl Fortunatus
pokládán za velikého básníka. Severoitalský rodák a vychovanec
gramatických škol v Ravenně, jejž vděčná pout k hrobu svatého
Martina v Toursu přivedla v mladých letech navždy do Galie,
měl nejednu vlastnost, vyznačující pravého básníka: formy
mluvnicky i metricky bezvadné a vyškolené na starořímských
elegicích užíval k zachycování prožitých dojmů z krajin a ze
společnosti; honosil se důrazem i působivostí vycvičeného řečníka, který
nepíše pro oko, nýbrž pro sluch a pro srdce; dovedl nejrůznější
situace životní proměniti v zaokrouhlené obrázky poetické. S
otevřeným okem prošel velký kus západní Evropy a rozuměje lidem
i politice, pobyl na nejednom dvoře barbarském, kde jako
obratný dvořan uměl se vlichotiti účinnou básní příležitostnou; jsa
poněkud labužníkem a změkčilcem, okoušel tu rád pohostinství
a chlubil se jemnými způsoby. Bezpečněji však než u mocných
vladařů cítil se v střediscích duchovních a nejšťastnější byl v Po
itieru, kam ho vábil stolec biskupský i klášter Radegundin a kde
jako nástupce svatého Hilaria kolem roku 600 skonal. Rozkvět
křesťanského básnictví ve starověkých formách za Karla
Velikého zastřel nadobro slávu Fortunatovu, ušetřiv pouze jeho
mohutných hymnů: jeho příležitostné básně, namnoze prázdně
řečnické a pohřešující pevnosti přesvědčení, pozbyly nadobro
významu, jeho životopisy svatých zdály se příliš jednoduchými pro
vytříbenější vkus; jeho skladba o nešťastné visigotské princezně
Galsvintě, která do Neustrie přišla si pro smrt z ruky zločinné

16 Fredegundy, souložnice manželovy, odpuzovala rozvleklostí.