Kromě pašijových básní chrámových dotýkají se však našeho
srdce z Fortunatova tvoření právě jen ty skladby, při nichž
čerpal inspiraci z podnětů Radegundiných; přede všemi rozsáhlá
veršovaná epištola »De excidio Thuringiae«. V teskných
vzpomínkách a s touhou nezmenšené lásky obrací se tu třicet let po
zkáze společného domova Radegunda k bratranci Amalafriedovi,
tehdy vojevůdci císaře byzantského, a vypráví mu to, co
nejtěsněji oba spojovalo: ztroskotání vlasti durynské. Radegunda
takměř vede ruku Fortunatovu: ona jest to, kdo vidí vše s jasnou
krutostí před sebou, kdo prožívá znovu staré bolesti, kdo citovou
silou zdůrazňuje ryze lidské prvky v příběhu tenkráte příliš
všedním. »Poslední římský básník«, jak Fortunata nazval znalec,
nabídl vybroušenou svou elegickou formu Radegundě, aby v ni
vylila žal nejstrašnějších vzpomínek, překonaných však již
křesťanskou odevzdaností a pokorným kultem bolesti. Když odpovědí
na básnickou epištolu došla Radegundy zpráva, že Amalafried
jest mrtev, dopisoval si Fortunatus jejím jménem dále s jeho
dědici, ale nikdy již nedosáhl dokonalosti, která »excidium
Thuringiae« staví po bok hymnu »Vexilla regis prodeunt«.

Radegunda, statečná v utrpení a důsledná v předsevzetí,
ne
byla bytostí tvůrčí: povzbuzovala a podněcovala jiné, aby
mě
nili v kulturní činy to, co se tajilo v citových hloubkách její duše,
vzlétající ke trůnu božímu blíže než i nejlepší z jejích
vrstevníků. Čestnou přímost pevné své povahy dovedla vztyčiti proti
pánovitému násilnictví barbarského panovníka a tím povznesla
vůbec cenu uvědomělého ženství uprostřed lítých milostnic a
krvelačných tyranek. Odříkavý názor přísné řeholnice prosadila proti
královské vůli a vyvodila z něho nové důsledky duchovní:
zasvětila lidské srdce tajemství bolesti a oběti. S předním
básní
kem svého věku hovořila jako bytost rovná, ba určovala směr

jeho tvoření: zahajuje nepřehlednou řadu inspirátorek v poesii.
Poskytovala z nejlepšího, co žena může dáti, a to v hrůzných 17