pisného sešitku40 a jak v souhlase s tím vypráví také Podl
ipská,41 našla baladu "Vodník« v bezprostředním styku s řekou.
»Byli jsme na Žofíně - seděla jsem sama u zdi pod kaštany a
dívala se na Vltavu - na obloze vysvítaly hvězdy jedna za
druhou a v duši mé vzpomínky se řadily jako perle v růženci.
- Utěšené údolí domácí - mladiství moje - smrt krásného
děcka v divoké Úpě; - chtělo se mně podívat do té fantastické
říše vodníkovy. - A tak povstala ta báseň; jako by mně ji byl
někdo našeptával tam z té Vltavy.« V básni samé, šťastného tónu
prostonárodního, vypravuje se o dívce, která přes varování
matčino vstoupí do vln Úpavy (ve všech tiscích opakuje se chybně
»Opavy«) a jest zvábena zpěvem i čarokrásnou kyticí bledého,
mladého vodníka do záhuby. Ozývají se tu také literární
reminiscence. O vodníku, jenž láká krásnou kyticí do vody, vyprávěl
v »Květech« 1834j.j.Langerv»Rozpustilém Janečku čili v
báchorce o vodníkovi«;42 celou shodnou situaci podala pak tam že
r. 1839 báseň j. j. Markova (Jana z Hvězdy) »Vodníkova
nevěsta«. Romance Markova jest daleko dramatičtější. K břehu
jezera přichází dívka opuštěná, bez otce, bez matky; macecha jí
zlořečí a družka odloudila jí milého. Její pláč zaslechne vodník,
krásný, svůdný, bledý hoch, jenž ji vábí do svého křišťálového
paláce, ke skvostným a blýskavým hračkám, až dívku vláká do
svého objetí. Němcová, která se vstupem básně pokusila o
prostonárodní zbarvení své skladby, nedostihla ani Jana z Hvězdy,
jenž napsal romanci zpěvnou, toužebnou, ryze romantickou,
naplněnou tajemstvím vody a hudbou lásky. Celým pojetím jest
však cituplná básnířka blíže jemu a tím i pravzoru všech
baladistických pěvců o svůdných bytostech vodních, Goethovi,
básníku »Rybál'e«, než Čelakovskému a Erbenovi, jejichž vodník
jest zlomyslná bytůstka groteskní. Erben, jehož »V odník«
nevznikl před r. 1848,43 má jednu shodu s B. Němcovou: matka

zdržuje dceru před vodou, živlem nebezpečným. 89