ve svých l1adrech, procházeti citové hlubiny této dzí bytosti,
která po celý čas studia, po celý ten zápas rdousí zvolna, ale
s jistotou bytost naši vlastní, umlčuje naše myšlení i cítění, láme
naši vůli, aby usedla široce na trun našeho srdce ~ splynouti
takto s básníkem, toť tolik, jako postaviti se vedle něho, býti do
jisté míry jeho spolupracovníkem, opatrovati jeho světla a
nedati jim zhasnouti, doplňovati krásu jeho Snu.«

Když se roku 1888 stala Hana Kubešová ~ zároveň s
Eduar
dem Vojanem - členem Národního divadla, pfevládal v české
činohfe herecký sloh patetický, jejž z umělkyň zosobňovaly dvě

sílné osobnosti, Otilie Sklenáfová-Malá a Marie Pospfšilová. Byly

to v podstatě bytosti naprosto různorodé: heroina vážného klidu

a slavnostního vzletu vedle virtuos.ky prudkých výstupů a
divo
kých výbuchů, vznešená pr'cdnašečka tvrdých obrysu myšlených
sochařsky proti strhující divadelnici s malebnými postoji
měně
nými v neklidu až nervosním, klasřckou krásou odchovaná a
básnickým dílem vzrušovaná žena tradice plná citové prostoty na

rozdíl od vnitřně chl adnéa strakatým epigonstvím porušené
struj
kyně chvilkových účinů, založených na mihotavé hře nálad a
popudu. Ale přes všecku tuto různost postřehla mladá novicka
Národního divadla záhy, že dvojí odlišný temperament lidský

a umělecký obměňuje tu stejnou zásadu slohovou, co nejcizej~í

její bytosti vlastní, že dusledný odklon od drobné a
vlažnézkušenosti hvotní zde. zavádí až k mrtvé a plané rutině, že
vytvá
ření velkých scén láme tu jednotnou vlnu dramatického toku, že

slovo v tomto patetickém podání láme se jako uschlý list od
duševního dění. Hana Kvapilová jala se s celou vrozenou
opravdo
vostí herecky pracovati proti této 'Vítězící konvenci. Pojala
kraj
ní nedůvěru proti veškeré citovosti dívadelní, jež jest přejatá,
naučená, běžně tradiční a hledala cit nejprostší a
nejpřirozeněj
ší, jaký se vybavuje v prudkých srážkách pudově nezkaženého
člověka s osudem. Umínila si vymýtiti ze svých výkonU. puso- 161

II