136 pronikání severských, ano, pi-ímo germánských živlú, zatlačila svou starší ušlechtilejší sokyni. Nemúže býti pi-edmčtem naší stručné úvahy vyčerpati toto téma a sledovati v celém vývoji české poesie, jak se klasická krajina vúbec jevila v básnickém nazírání na přírodu. Spokojíme se s řešením užším; chceme na typických případech ukázati, do které míry se novodobým českým pout níkúm po !talii zjevila na vlašské púdě právě krajina vergiliovská a to v podání poetickém i ve feuil1etonistickém zpravodajství a pokud si ph tom vzpomněli popudu Vergiliova; vznikne tak malý příspěvek k dějinám českého literárního klasicismu, který v naší slovesné kultuře byl vždycky zjevem jenom episodickým a nehověl vlastně ani národní povaze, ani národnímu vkusu. První slovo zde náleží básníku, který na samém prahu novočeského umění slovesného objevil nejprve přírodu a brzy poté Italii pro naši poesii, Milotovi Zdiradu Polákovi, kdysi přeceňovanému, dnes podceňovanému představiteli literární školy Jungmannovy. Názorově se v jeho Vznešenosti přírody potýkají racionalistické koncepce osvícenské s rousseauovskou romantikou, zastaralá teleologie s intuitivním pohledem do tvúrčí dílny přírody, moralistické pojetí člověkova postavení ve vesmíru s entusiastickým smyslem pro kosmickou závratnost - tu stojí M. Zd. Polák na vývojovéri1 rozcestí jako všickni jungmannovci. Ale podle vkusu a básnického výrazu jest M. Zd. Polák - ovšem pokud dovedl svým neobratným nástrojem jazykovým vyjádřiti své nevšední, byť ne zcela púvodní záměry - čistým klasicistou a to vzdělání a rozhledu na samouka až podivuhodného. O tom nás poučuje hlavně jeho památný "drožník", Cesta do !talie, který vznikl mezi první časopiseckou a druhou definitivní knižní versí Vznešenosti přírody vL 1815-1818 a vycházel pak počátkem let dvacátých v Zieglerové Dobroslavu. M. Zd. Polák byl první z novočeských poutníkú po Italii, jimž cestu ukazoval Vergilius: na Vergiliovo podání o Antenorovi vzpomínal si ph vstupu do Padovy, jeho verše o Avernském jezeře jako bráně podsvětné si citoval a se skutečností srovnával na pouti k Bajím od Puteol; u jeho hrobu postál hluboce dojat za Neapolí, oddávaje se okouzlení za zpěvu ptactva, elegické náladě nad zříceninami náhrobní svatyně, sentimentální dumě retrospektivní. O této básnické pobožnosti Polákově nad hrobem Vergiliovým máme svědectví trojí: jednak zanícený a působivý zápis v "drožníku" samém, jednak neobratné veršíky ve vstupní ódě v Neapoli, vložené do III. dílu cestopisu, jednak zmínku v přátelském dopise, doprovázejícím pietní zásilku snítky z Vergiliova hrobu do vlasti. A očima Vergiliovýma se dívá Polák na celou krajinu italskou od Popádí až k Neapoli, sleduje stále, kterak dílo rolníkovo a vinai'ovo spolupracovalo na útvarech pÍ'Írodních a podřídilo krásu účelnosti, což jest ostatně v úplné shodě s teleologickým nazíráním českého poutníka: tak při pohledu na zahrady, pastviny a kamenitá koryta horských bystřin mezi Codroipem a Pordenone; tak v obdivu obilným a rýžovým polím před Bolognou, kde réva šplhá až do vrcholů topolů; tak ph vstupu do Toskánska s jeho lesy olivovými, skupinami cypřišů a ploty zimostrázovými; tak při okouzlení pi-ešťastným krajem neapolským, věčnými zahradami v údolích sorrentských, vinicemi v neapolské Campagna felice. Nékdy tu Polák srovnává vlašskou zemi s českým domovem, jindy s rakouskými Alpami a dosti opatrně odvažuje rozdíl krásy severské a půvabu jižního, ale vždy se v něm ozývá milovník klasické krajiny idylické, jejíhož klidného a ušlechtilého rázu dosaženo dlouhým úsilím civilisačním, důmyslným zvládnutím lidskou prací, božskou milostí, která bdí nad lidem i nad phrozenou pohodou.