137

Nejhoroucnější výraz tomu dal M. Zd. Polák v ódč' na Italii, kterou
uvedl v prvním díle "drožníku" oddíl Cesta Veneciánskem. Jest to silná
elegie ne bez tónů childeharoldovských a ne bez pl-íbuzenství s pozdějším
Předzpěvem Kollárovým. Tyto chmurné reflekse o rozporu dějinné velikosti
Halie a jejím politickém ponížení v přítomnosti ("Sjednocenou tě
vododmuté moře obvíjí kolem, pi'edce rozdvojenou; tvé národy, všeliký jazyk,
zákonodárství a mravové rozličně od sebe dělí") postaveny jsou do závěru
básně; ale v čele stojí apoteosa, kterou možno označiti jako samostatnou
obdobu Vergiliovy slavné chvaloÍ"eči domova z II. knihy Georgik. M. Zd.
Polák zpívá tu, opouštěj" Alpy a blíže se k Popáclí, takto emfaticky:

"Kyní sstupuji s hor zas do rovin protkaných vesnem,
zimy nevida víc, jen jaro, háje a kvítí.

Bud' mi pozdravena překrásná J asena říše,

v pi"irozené se skvíš, Halie, někdejší kráse,

kterouž Olympané když scházejíc dolú k tv~·m hájúm,
kvítím poseli zem, by hájljm se rovnala b07~k~·m.
Stopa utěšená pfes vinice vede a pole,

kterou Janusův lid z Arkadie vorbomilovné,

bobkovin proklestiv houšť, do tučné púdy tvÉ vtiskl!"

Mocného phlivu básnickému klasicismu školy Jungmannovy dostalo se
ze Slovenska, kele vlivem pozdních pseudoklasikú maďarských i siln}'m
púsobením pÍ'Ísně novohumanistických gymnasií se mládež vytrvale školila
na básnické antice řecké i J·ímské. Vedle mladistvých autorú teoretick<'Ch
Počátkú českého básnictví prokázal to poetickou praksí nejelúslednější
vergiliovec národního obrození našeho Jan Hollý. Latinského svého mistra,
kterého od let seminárních horlivě čítával až po dobu kmetskou, Hollý se
vkusem, pochopením a zdarem pJ'ekládal; jej v selankách i v rozsáhlých eposech
napodobil slohem, koloritem, náladou, nelekaje se ani hojných přím}'ch
reminiscencí; v jeho stopách pokusil se amalgamovati antiku se živly
domácími, realistickě rysy, vzaté ze slovenského života s básnickou konvencí
klasickou; vergiliovského rázu dodával, své milované idylicko-heroickě
krajině madunické, kterou Jar. Vlček, též Hollého dlunyslný a spravedlivý
oceňovatel, maluje takto: "Rovina madunická byla jako stvoÍ"ena pro idylu:
široká pláň, tichá i'eka, žitná pole a pastviny, drobné lesíky a mírná návrší,
obloha skoro vždy jasná, bílá pasoucí se stáda, zelravý, pěkně urostlý lid."
Ale Janu Holll;mu nebylo pÍ"áno shlédnouti skutečnýma očima pravou
vergiliovskou krajinu italskou, jejíž literární obraz nosil věrně v mysli a
domácími rysy obmč'ňoval ve svém vzletném, avšak poněkud neživotném tvoi·ení.

H.ovněž druhý velký klasicista slovenský Jan Kollár, neznal Halie
v době, dokud byl básníkem; když ho, spíše romantického starožitníka než
klasicisujícího poetu, cesta zavedla do Vlach, byly jeho básnické účty dávno
uzavi'eny. V jeho Slávy Dceh najdou se beze sporu krajinné živly klasické,
i když jim velmi zhusta elegické ovzduší dodává na pohled romantické
modelace: ať v durynském domově Mínint:', ať v slovanských končinách, kudy
se vyznavač Slávy Dcery v mytologickém a alegorickém průvodě ubírá,
vždy zachovává Jan Kollár ke krajin{\ bud utěšeně harmonick\~ neb dústojně
vznešené, odstup klasického pozorovatele, který s phrodou nesplývá, ale
k nE"muž mluví stejně svými dějinnými a bájeslovnými atributy jako sv}'mi
lineárními obrysy, tuhnoucími v klidném osvětlení a púsobivém uspoJ'ádání.

Z obou Kollárových cestopisů italských nesen jest pouze první,
zaznamenávající dojmy a zkušenosti z r. 1841, duchem klasickým a vergiliovským;
v druhém, zlOlnkovilém čl neúplném, který se zakládá na zážitcích v létě