138

184,'1, zjistil již pozorný rozbor Jakubcův obrat ke kráse romantické, divoké
pi'írodě alpské, krajinné patetice strží, ledovců, úchvatných slunečních
východů ~ toto vše se mu ještě před třemi lety zdálo "ozáblivě vznešeným a
dlouhochvilně krásným". Když na podzim r. 1841 procházel Jan Kollář
Benátsko a Milánsko, marně touže po Florencii, :Římě a Neapoli, byl mu
Vergilius, stejně jako předtím M. Zd. Polákovi, věrným průvodcem. Se slovy
Georgik pozoroval zálibně italský zvyk rozváděti a oplétati révu po jilmech
a topolech; na Vergilia vzpomímd u bran Padovy pro zmínku o Antenorovi
a v tamním chrámě Santo u hrobu renesančního vergiliovce Bemba; nad
vodami gardskými, které v slavisující své manii pře zval Pěnákem, citoval se
souhlasem z Georgik verš: "s vlnt-ním a jekem mor'ským co dmeš se,
Benáku"; připíjeje s druhy u rozvalin Catullovy villy, Catullovi, Dobrovskému
Jungmannovi, Mickiewiczovi atd. číši vína Santa, připomněl si, co o něm
vedle Plinia a Cassiodora praví Vergilius atd.

Ale všecky tyto letmé zmínky dokazující, že Kollár měl svého Vergilia
v malíčku, nepr'esvědčují ani zdaleka o důvěrném vztahu českého poutníka
k duchovému průvodci latinskému, jako podivuhodná syntésa vergiliovské
krajiny, kterou prožil a formuloval Kollár hned při vstupu do Popádí; jako
u Poláka uvádí tato vergiliovská "laus Italiae" do líčení vlastní země
vlašské. Vystoupiv ve Fusině z lodi na břeh, pozdravuje Kollár Italii "opojeným
hlasem a s rozprostřeným náručím, jako by celou tu zemi chtěl obejmouti"
a v zápětí cestou do Padovy uvědomuje si klasickou spanilost tohoto
požehnaného kraje, jeho věčně sváteční ráz, jeho přirozenou harmonii, jeho
puvab spolu smyslný a citový. Ač Kollár sám pochyboval, že nalezne
sourodý slovný výraz pro mocné dojmy, podařilo se mu dokonale vyjádřiti to,
nač Polákovy výrazové prostředky nestačily, a dokázati, že naň klasický
duch Vergiliův právě v jeho domově sestoupil.

Nelze necitovati tento celý pasus, plný výmluvné malebnosti: "Zde se
teprv otvírá podnebí vlašské přírody; tu celkový netušený ráj krás a
půvabuv; mně aspoň se zdá celý svčt v jiném světle, než posavad, ukázal a jen
bázlivou rukou hledám a chytám zvuky v naší řeb, jimiž bych hudbu tohoto
blahočinného vtisku na mou duši představiti mohl. Zdá se, jako by příroda
všecky své porůznu roztroušené krásy spolu byla sebrala a je na toto ouzké
prostranství vysypala. Tito fíkoví a olivoví hájové s jejich svatopísemními
potahy a významy; tito samorostlí parkové s jejich ztepilými lctohrady a
slávochrámky; tyto phrozené krásozahrady s jejich východními cedry,
palmami a báječnými bobkovci; tyto zelenoleské živoploty blahovonnými,
jasmínem ověnčené; tyto potoky a řeky pod hroznovými odry, mezi
douškami a liliemi tak povlovně bez severského srázu a hluku plynoucí jako by
všecko toto pozorně obdivovati a škodě uhájiti chtěly; tito obeliskové z
myrtoví a lentiškův, po nichž uponkovitý svlačec a básnířský břečťan vzhůru
leze; tyto věčně kvetoucí a z poupat se deroucí růže; toto povětří vlahými
kadidly obtěžkané, lehoučké, mčkké, pocestného pochlebným líbáním
vítaiící; toto prozračné zrcadlo modré oblohy; tato příroda každodenně
svátečrlÍm rouchem oděná, tato tichost a rovnováha všech živlův: - toto všecko
volá vznešeným, témčř bych řekl svatým, zvukem: hle Italie! - toto všecko
co viděti a cítiti slastno, opisovati, nudno, dostihnouti nemožno - toto jest
nyní mé království a vlastnictví! - - - Celý ten kraj od Fusiny až k
jezeru Komo jest ušlechtilá, usmívavá zahrada jižního způsobu, kde v divoce
líbezném nepořádku úrody země, křoviny, stromy vedle sebe rostou, ať
je to nejbujnější révoví věncuje a spoluspojuje, dčlajíce oblouky ozdobené
zralým hroznem, často i přes cesty a silniCf:, takže kočár popod ně jedoucí,
nJjednou celé stopky a ratolesti do lůna pocestných sráží. Těžko mi přišlo