139

věhti, že tento kraj každého dne v té kráse se stkví a že toto není pouze
nedělní neb kostelní roucho. Ohledal jsem všudy vůkol, odkud staroi-ecký
neb hmský lid phchází, anť je mi toto pi-ípravy býti, začaly ku svěcení
slavnosti boha Baccha."

V době, kdy Jan Kollár takto prožíval a literárně formuloval svůj živý
poměr ke klasické krajině, byla v českém básnictví na vítězném postupu
krajina romantická. K úspěšnému proniknutí nového ideálu dopomohl vábný
phklad ohnivého koloristy Chateaubrianda, básnická metoda romantiků
německých a zvláště polsk}'ch, severské slovesné krajinái-ství Macphersona,
\Valtera Scotta a Byrona a snad i vlivy výtvarné. Tyto nové směry dovedl
sloučiti, prosytiti vlastním osobním prožitkem a v nový organický celek
pi-etaviti K. H. Mácha, který i za svého krátkého výletu do Benátek hledal
v Italii vše spíše než pll vab klasický a tradici vergiliovskou; nalezl sice
následovníky v romantickém nazírání na přírodu, nikoliv však v romantickém
putování do ltalie. Jiné země vábily mnohem více než Vlachy, a to později,
když básnická romantika ustoupila u nás jiným proudům slovesným: Paříž
se stala zaslíbenou zemí vyznavačllm liberálních zásad, na slovanském
pobi'eží Adrie, na Balkáně a v Cařihradě hledali krajinnou i národopisnou
malebnost čeští byronisté, vábení ostatně také národně náboženským zápasem
pokrcvn}Tch Jihoslovanů,

Z Májové generace pobyli na vlašské púdě kratince oba její pi-edáci,
nejprve Adolf Heyduk, kter)' poznal pouze Benátsko, později Jan Neruda,
jehož Obrazy?: ciziny obsahují cyklicky uspořádané feuilletony Neapol,
Mrtvé město, Rímské elegie, Benátská zrcadla. V Heydukových mladistvě
konvenčních Jižních zvucích z r. 18135 nebudeme ovšem hledati ani vkusu
klasického ani krajiny vergiliovské, protože básník vůbec neprošel
novohumanistick)'m studiem a proto se ve svých plytkých motivech benátských
spokojil se sentimentální romantikou a ovšednělou malebností byronskou.
Jan Neruda poznal r. 11\138 a 1870 v Italii města a smýšlení mnohých lidí, ale
o přírodu nedbal valně; rúzné kulturně a politicky polemické tendence mu
zbraňovaly zpravidla oddati se plně dojmu a pro stálý boj s l"<.ímem
papežsk)'m nedostal se k hlubšímu prožití Říma antického. Zvláště pi'íznačný pro
pozorovatelskou metodu i kulturní zasvčcení Kerudovo jest Uetí z
feuilletonú, věnovaných Neapoli. která v žurnalistovi uvolnila a okouzlila umělce;
i'olerudovy barvy zde mají svítivost, jeho slovo nabývá teplé konkretnosti.
V ohňostroji rúzných narážek dějinných a literárních kmitne se dvakráte
jméno Vergiliovo, jednou ph letmé zmínce o jeho hrobu, po druhé ph
chvatném výkladě o jezeí-e Avernském. Ale po prvé cítíme, oč českému básníkovi
jest blí7,e moderně sentimentální Tasso, v sousedství jmenOVan)T, než
klasický Vergilius; podruhé mytologickou narážku antickou pí-ehlušuje výklad
o křesťanském ďáblu, tvořící pi-echod k liberální tirádě, namíl'ené proti
tyranům v minulosti neapolskó, A jak vergiliovské krajinomalby jest
vzdáleno koloristicky syté a smyslnl' požitkářské líčení neapolského okolí!
U Nerudy v pi-ímém protikladu k principu klasickónu všecko se neklidně
pohybuje, rychle střídá, rozkošnicky kolíbál

Nebylo snadno české poesii najíti cestu zpét do pi-íroclní a krajinné oblasti
Vcrgiliovy, neboť jak pi'evládající vkus romantický, tak názorový odvrat od
kladných hodnot kul tury antické tomu úporně pi-ekážely. Zažil to na sobě také
velký česk}' básník, jemuž po Janu HoHém náleží čest, že se nejdůvěrněji
přiznal k Vergiliovi a jenž z autopsie poznal ltalii, a to v době pro jeho vývoj
rozhodné - ] aros 1'1 v Vrchlický. Ale ani ono oddané phznání, ani kraj inné motivy,
vyvážené z Vrchlického pobytu na vlašské půdě, neopravňují nás, abychom
mu pJ-isuzovaJi zvláštt hlllhoké proniknutí dncha a kraje vcrgiliovského