1-1- skou, on zde prostě básní v duchu a slohu adresáta, který byl pozdním epigonem klasické idyly ... Vrchlický sám, jenž se vždy pohyboval jenom na okraji pravého klasického básnictví, tohoto světa nikde neprožil a nikde nezP9dobil. Castěji a déle než Jaroslav Vrchlický pobyl v Italii jeho protichúdce mezi lumírovci, Julius Zeyer, a skutečně se mu krajina vlašská, na niž dovedl pohlížeti bez utkvělých představa měřítek romantického vkusu severského, stala kusem uměleckého, ano i lidského osudu. Byl z če8kých spisovatehl první, kdo pochopil nejen modrou horskou krásu Toskánska a Umbrie, ale zvláště také velkolepou a pustou melancholii j'ímské Campagne a kdo uměl z této duše přírody odvozovati osudy a povahy lidu vlašského v pj'ítomnosti a ještě častěji v minulosti. Proti u mís zobecnělé a zevšednčlé romantice severské, osvojil si Zeyer na jihu zcela osobitou novoromantiku italskou, v níž ovšem kulturní psycholog odhadne také prvky germánské, hlavně anglické. Nemá-li tato krajina, která mluví nejvýraměji z Pie de Tolomei v Letopisech lá~ky a z Jana Marie Plojhara ve své bolestně citové z;idumčivosti a ve své měkké barevné mlze pranic společného s phrodou vergiliovskou a vúbec s pj'írodou heroicko-idylickou, zaznívá k nám pj'ece z ní mimoděk jakýs vztah k VergiliovJ: jest to zjev až paradoxnť~ pi'ekvapující. Julius Zeyer, který starých Rímanú a jejich imperia vlastně nenáviděl, vida v nich ohdobu k ut1clčitelskému I{akousku a k odnárodňU1ící Vídni, arciť nemohl uctívati ic1eáltl, které vtělil Vergilill clo svého Msni~kého díla. Za to, jako nadšený ctitel všech prvoitalských nároc1ú předřímských, Etruskú, Sabinú a zvláště Latinú i jejich tradicí hlavně bájeslovných, vážil si oné mytologické látky, kterou také Vergilius z italského pravěku vetkal do svých obou úhelných skladeb jako starobylý odkaz země ... v tomto smyslu se s Vergiliem a s jeho kultem "země saturnské" ponč~kud stýká ovidiovský "obnovený obraz" Zeyerúv, Vertumnus a Pomona z r. 1893 i s prosHedím starých buků, zarústajících někdejší arx pod albanskými horami, kde se phmo pí'ed zraky čtenářovými rodí báje z ducha krajiny. ~ikoliv však romantik, n}'brž naopak phkrý a uvědomělý protiromalltik, čelící ve všem všudy názoru a vkusu Jar. Vrchlického, odhalil C:eskému básnictví pravou klasickou krajinu vergiliovskou, která našim lumírovdlm unikala. Byl to J. S. Machar v mužném, objektivním období svého tvoí'ení, kdy si jeho realismus sebevědomě a dúsledně osvojil karakter staroj'ímský a kdy se jal jej zdůrazňovati nejen proti křesťanství, chápanému značně jednostranně, ale i proti hellénství, pojímanému s heslovitým zjednodušením. Tato starořímská perioda Macharova, vyvrcholivší r. 1906 Jedem z Judey, se dlouho phpravovala a to i v oblasti nazírání krajinného, jak svědčí jasné a klidné, harmonické a poněkud střízlivé pi"írodní obrázky ve Výletu na Krym, pevných obrysú, nelomených barev, dokonalé rovnováhy mezi scenerií a štafáží. Ve druhém zmíněném svazku cyklu Svědomím věkú poutají se podobné přírodní motivy ke dvěma římským básníkúm, v Carmen autumnale k Propertiovi, v dlouhém veršovaném výkladě o vzniku proslulého verše "at tuba terribili sonitu" k Vergiliovi. Pravá antická pohoda leží na obou slokách básně první: "Šedivé mlhy plazí se vzhůru po bocích horských. Řídnou hlavy lestl a rudnou sady. Velké koše plní se hrozny, vinohrad šumí hlaholiv}m zpčvem chlapců i dívek,"