142

i na zálibném líčení jihoitalského poblcží ve ~kladbě druhé:

"J ak~' poklid kolcm'

Hle moře moudrostí svou pl'edčit touží
oblohy klenbu' Zlatý lÍsměv leží,

na zahradách a ni 'fách, na vinicích,

jež po Vesuvu bocích vystupují!"

To jest pozorováno, to jest prožito, to jest pověděno skutečn{: po
vergiliovsku, ačkoliv Machar právě v této básni se nejevÍ zvláštním ctitelem
Maronovým, když jej vystavuje jako veršovce lopotně zápasícího se slovem a
rytmem, jako bezradného soutěžníka Homerova a Theokritova, jako
literárního žárlivce na umění Horatiovo a nadání Ovidiovo, jako planého
archaistu, který nerozumí hlasu života a pWomnosti. JešU~ několikráte po zd
zvláště v knize lyrických arabesek Krúpt~je, se kmitne pravá klasická
kraj ina Macharovou vzpomínkou, ale jak v básni V hmské Campagni. osti'e
několika rysy přírodu shrnující. i v letmé improvisaci Ve vlaku z Florence do
Ríma, sousUeděné v púsobivou zkratku, ruší pointa, tu ironická, onde
sentimentální zamýšlený dojem.

J. S. Machar, celou povahou spíše pronikavý kritik než bezprosUední
básník, snaží se ovšem tento dojem rozvíti v názor a názor podephti teorií;
komentáí' u něho jest namnoze zajímav{:jší než báseň sama. Podal jej ve
feuil1ctonistické knize [~ím, od první do poslední písmeny namHené proti
všemu, cokoliv jest ve světové kultui'e romantické. Proto odsuzuje zde
Machar tak úporně obecně velebenou krásu Alp a staví proti nim neurvalou
mohutnost Apenin; proto stále zdúrazňuje púvab pi'írody kultivované,
zvláště kde se v ní zjevuje starodávné umění vinaí'ské; proto, stoje na Monte
Pincio, dává na sebe tolik púsobiti "hrdé tvrdosti" tamního panoramatu,
kde z "linií, barev, obrysú, ploch i modré~o nebe s několika sthbrnými
mráčky" mluví k němu sama duše věčného Ríma; proto se rozohňuje hledc'
z okna tramvaye na zpustlou Campagnu phtomnou, pi'edstavou Campagni
antické, "ideálně krásné krajiny s letohrádky a vilami uprosUed zahrad
olivových, mandlovník~lVých, pomerančových, piniových a cypi'išových".
A sem, do 20. kapitoly Ríma, vkládá Machar zcela soustavný výklad o
podstatě pravé krajiny klasické: "Stah i{ímané milovali rozlehlé roviny s
mírnými pahrbky, kde se nestaví procházejícímu se oku žádná hradba v cestu;
rovinou tou musila probíhat živá voda, í-eka nebo potok; musily se v ní
sUídat zelené koruny zdravých stromú se svěžími lučními koberci a jen
někde na konci horizontu, kde oko už umdlévá, směly vysoké hory zavírati
rozhled." Hle více než šedesát let po Kollárovi první autentický popis, či
pi'esněji i'ečeno výměr vergiliovské krajiny klasické!

Neměl zústati osamocen. R. Hlll v létě, ovocem ze své pouti italské,
uVel-ejnil F. X. Šalda v Národních Listech sedmero feuil1etonú, Několik
dojmú a reflexí italských, které stejně jako causerie Macharovy, sousUeďují
svou hlavní pozornosť k Římu. Tím se liší od "Listú italských" Ruženy
Svobodové, nedlouho pí-ed tím otiskovaných, jež se omezují na města severní a
sUední Italie a právě jen na města, nedbajíce volné krajiny s výjimkou
pobi'eží u Rapalla a Chiavari, kde v sadech pod zvony velkonočními k
novoromantické básnír-ce promluvila "krajina, která uspala všechny touhy,
poněvadž sama byla jejich jediné naplnění."

Svému cyklu, psanému perem básnickým, jež uvědoměle vedla ruka
uměleckého a kulturního psychologa ze školy Barresovy, pi'edeslal F. X.
Šalda syntetickou úvahu o italské púdě a přírodt" vrcholící chválou
hmských zahrad a parkú a o:;]avou melancholické monumentality hmské Cam-