Literárně kritických soudů v dopisech Vrchlického z doby
universitní a hofmistrovské a hlavně z obou let italských pak
přibývá a jeho rozhled po světové poesii se stále rozšiřuje, ale jeden
rys se stává více a více rozhodujícím: vlivem soustavné četby
i studia odborné literatury, ve stycích s Arnoštem Denisem,
působením pobytu italského a snad i duševním zásahem milostné
přftelkyně mladého poety Žofie Podlipské jeho zájem, vkus a
posléze i básnický sloh se romanisují. Překladatel V. Huga, G.
Leopardiho a Danta úplně zdomácňuje na duchovní půdě francouzské
a italské, roste na vzorech, do nichž se vžívá a jež překládá,
osvojuje si jejich rétorický, dialektický, barvitý, ale zároveň
monumentalisující sloh a láme tím dosavadní českou tradici básnickou.
A protože se v této době mladistvé geniality stává representační
postavou českého básnictví, strhuje básnický vývoj svého národa
za sebou. Šalda nazval v Duši a díle - a jistě nikoliv neprávem @
tento krok Vrchlického, a co za ním následovalo, dosud největší
revolucí v českém kulturním světě, a my v přítomné době
chápeme počin ten jako velký vítězný výboj našeho kulturního
odněmčení, souběžného s obrannou politikou protiněmeckou. Máme
snad za změněných politických poměrů odmítati a odsuzovati
tento závažný a důsažný převrat zároveň duchovní i národní?
Máme snad přisvědčiti těm, kdož, tvrdíce, že Čechy náležely vždy
do kulturní sfér.y německé, dekretují, že neměly práva z ní se
vymaniti, a jestliže se vymanily, že to bylo k jejich neprospěchu?
Odpovídám krásnými slovy našeho ušlechtilého francouzského
přítele, básníka Duhamela: Padla-li pro nás Maginottova linie,
nesmíme dopustit, abychom ztratili linii Descartovu, linii Viktora
Huga, která pro nás, jako pro celou Evropu, znamená úsilí o
skutečnou klasičnost, to jest o míru a rovnováhu, o kritický a jasný
smysl pro řád a jednotu v dilť' myšlenkovém a uměleckém.
A dodávám Sť' vším důrazem: svobodu naší kulturní volby nesmí
nám nikdo brát, rozhodování naší duchovní orientace je právo.
nezcizitelné.

Na této frontě bojoval již v polovici sedmdesátých let Jaroslav
Vrchlický; nejen jako básník a překladatel, nýbrž také jako
literárně historický a kritický vykladač poesie převzal tu mimoděk
úkol vypadlý z umdlených rukou našeho prvního srovnávacího
badatele literárního V. B. Nebeského. I obě hlavní překladatelská
díla mladého tlumočníka francouzského hásnictví, Básní Viktora
Huga a Poesie francouzské nové doby, i důležité přehásnění
italskébo klasika pesimismu G. Leopardiho jsou doprovázena úvody
nebo doslovy a poznámkami dobře informovaného tlumočníka;

14