o Leopardim vydává ne dlouho potom J. Vrchlický svou prvnf
literárně historickou studii knižní. V těchto pracích, zařazených
do proslulé knihovny Poesie světové, pokračuje Vrchlický
vědomě v díle redaktora sbírky Jana Nerudy, o kterém pak vyznal
s jímavou vděčností, že kdysi první boural čínskou zeď našeho
života literárního. Jenom Dantovi, na jehož Božskou
komedise tehdy soustředilo Vrchlického hlavní úsilí překladatelsk,é,
nevěnoval Vrchlický literární stať, ač právě v dantovské literatuře,
tak rozsáhlé, vyznal se zcela odborně; jistě tu rozhodlo to, co
jest od začátku do konce příznačné pro kritickou a vykladačskou
jeho činnost: vyhýbala se tomu, co jeho vlastní povaze hylo v
podstatě cizí; poměr jeho k Dantovi, ač přeložil a v překladech
opětovně přepracoval všecka jeho básnická díla, ač ho motivicky
nesčíslněkrát uvedl do své poesie, ač se ho pokusil nejednou
charakterisovat znělkovou podobiznou,. ač se od něho vydatně učil
formálně, zůstává mu se svou středověkostí a svým křesťanským
spiritualismem zjevem vzdáleným. A vlastně nepronikl také
hlouběji k Leopardimu, o němž napsal zmíněnou knížečku:
evoluční optimista nemohl plně rozuměti metafysickému
pesimistovi a klasická plastičnost šlechtice recanatského
nevyhovovala romanticky barvitému a pohyblivému kolorismu českého
demokrata.

Zato se nelze dosti vynadiviti studii, kterou jednadvacetiletý
student doprovodil roku 1874 svůj průkopnický překlad básní
Viktora Huga; pro hluboké pochopení Hugova zjevu jí vzdává
chválu i Šalda, stejně zapřisáhlý nepřítel Hugův i Vrchlického:
zde Vrchlický neproniká jen k sociálnímu enthusiasmu a k oslavě
humanity jako k jádru osobnosti básníka, který měl v mladistvých
letech naň sám vliv nejmocnější, ale zamýšlí se kriticky i nad
Hugovými nedostatky. On sám sice, a nejvíce v cyklické řadě
statí v Studiích a podobiznách, chápal později Huga šíře a hlouhěji,
nikoli však kritičtěji, ale ani Neruda v nekrologu Hugově r. 1885
nedovedl se svými jednapadesáti lety karakterisovati Huga
světleji než učinil jednadvacetiletý Vl'chlický. A podobné jsou všechny
glosy a poznámky, jimiž doplnil pak svou velkou anthologii Poesie
francouzské nové doby, sahající od Cheniéra a Banvilla dále až
ke Coppéovi a Cat. Mendésovi, tedy od francouzského
preromantismu až po školu Parnassu.

Od té doby již neustávají Vrchlického studie o francouzských
básnících, až r. 1887 houstnou v celou knížku Básnické profily
francouzské, zařazenou s věnováním Nerudovi do Kabinetní
knihovny. Dovolte mně, abych vzpomněl tohoto drobného
sva
15