zečku se zvláštní osohni vděčnosti za nezapomenutelné chvfle.
které nad ním třináctiletý a čtrnáctiletý hoch prožil. Neznal jsem
ještě tehdy francouzsky, ale jaké světy poesie se otvíraly před
mýma očima, kolik drahých jmen mně od té doby utkvělo v mysli,
jak jsem se podivoval daru názorné karakteristiky a essayistické
virtuosity! Musím dnes po letech říci, že málokterá kniha
pomáhala určovati mé budoucí životní povolání jako tyto drobné studie
ft mistrovské podobizny. Na rozdíl od Antholo~ie z r. 1877 sleduje
tu Vrchlický vývojovou dráhu francouzské lyriky mnohem
dálea vedle básníků symbolistů, Verlainea a Mallarméa, v nichž přes
některé výhrady, stejně jako v Baudelairovi správně odhadl velké
budoucí inspirátory, oceňuje některé novotáře, o jejichž skutečném
významu se mýlil, Richepina a Rollinata; pro básníka reflexe,
jakým byl hlavně v osmdesátých letech, jest příznačno, jak
vysoko cení myšlenkové poety" paní Ackermannovou, Cazalise neb
SuJlyho Prudhomma, a pozornost, jakou věnuje autorům,
stojícím na rozhraní lyriky a kritiky, poesie a filosofie, Bourgetovi
neb Anatolu Franceovi, prozrazuje mnoho z jeho vlastního
duchovního ústrojí.

Všude kreslí Vrchlický jen osamocené podobizny, nezapínaje
osobností do dějinného řetězce vývojového a nedbaje naprosto
ani o filiaci idejí, literárních tvarů, motivů a směrů, takže se jeho
výhradní pozornost upíná k básnické individualitě; jeho
jedinečným darem, podmíněným širokou vnímavostí, bylo, že vedle
sebe a za sebou dovedl chápati a vykládati osobnosti co
nejrozličnější; byl proto viněn z kritického eklekticismu, ano z těkavého
diletantismu. Ráz poesie jednotlivých básníků vykládá často z
osudů životních; velký zájem věnuje slovesné formě, jejímž sám
jest jemným znalcem; celkem však vypráví o svých
subjektivních dojmech z básnických knih, snaže se místy pronášeti soudy,
plynoucí z jakéhosi estetického dogmatismu, kolísajícího mezi
klasičností a romantikou a odvráceného odmítavě od realismu.
Nepřekonal tedy úplně kritiky esteticko-dogmatické, u nás
výrazně zastoupené Durdíkem, a jakožto žák literárních kritiků
francouzských utkvěl na rozcestí: přijal ledacos od kritiky
životopisné, jejímuž mistru Sainte Beuveovi se upřímně podivoval,
ale nezůstal nedotčen ani kritickým impresionismem A. France
a Jul. Lemaitra, o nichž mluvil s nadšením. Naproti tomu tak
zvaná kritika vědeckého rázu sociologického, založená Tainem,
k jehož upřímným ctitelům Vrchlický náležel, ležela úplně stranou
jeho povahy; jenom výjimečně pracoval metodou genetického
literámího dějepisu, a to celkem primitivní. To plati nejen o
Bás
16