nických profilech francouzských, ale i o obou svazcích Studií a
podobizen, do jejichž druhého svazku zařadil památnou
sebeobrannou stať Diletantismus v nové literatuře, i o Devíti
kapitolách o novějším románě francouzském, kde od Stendhala přes
naturalisty postoupil až k Franceově románové archeologii,
exotismu Pierra Lotiho a k Rodově a Bourgetově etické duševědě,
řídě se zásadou: "Četl jsem všecko, o čem zde mluvím, málokde se
opírám o posudek cizí. Píši jen o tom, s čím mohu sympatisovati.
Co je mi cizí, čemu nerozumím a tudíž si o tom úsudku
nedovoluji, klidně pomíjím." Leckde, na příklad v knize spíše
feuilletonistické než essayistické O knihách a lidech, zvrhá se metoda
životopisná spíše již v postup anekdotický.

Avšak daleko nejkrásnější z literárních statí Vrchlického jsou
ty, kde o básníku mluví básník, kde se místo metody a systému
vciťuje umělecký duch mocí intuice a vnitřního spříznění do duše
sourodé, která se v posvěcené a úrodné chvíli dotkla jeho
ukrytých strun - dovolte, abych řekl, že tyto básnické karakteristiky
jsou váženy z knižního prožitku, který není slabší nd prožitek
reální, a že zde čtenářská inspirace pracuje obdobnými prostředky
jako inspirace básnická. Pak se stává najednou, že Vrchlický mezi
literární stati vkládá veršovanou podobiznu básnickou,
nejčastěji ve formě sonetu, vypracovanou s podivuhodným uměním
zkratky, koncisní metafory, lyrické analogie. V celou malou
galerii portrétů básníků ze všech literatur evropských, antických,
středověkých i moderních narostly takové znělky, zahájené
cyklem Masek a profilů, v Dojmech a rozmarech a pokračují v
Sonetech samotáře, Nových sonetech samotáře i Posledních
sonetech samotáře. Vžívaje se láskyplně a oddaně, se sympatií a bez
úmyslu kritisovati do osobnosti a tvorby básníkovy a nacházeje
zpravidla s jemným smyslem vnitřní souvislost mezi životem a
~ílem umělcovým, karakterisuje buď popisem neb symbolem a
dopíná se skutečného mistrovství tam, kde po stopách
Gautierových a Baudelairových vyčerpává básnický zjev metaforou a
obraznou parafrází. Místo výčtu znaků reálních z básnických děl
a osudů nastoluje tu výčet znaků ilusivních a fiktivních a básní
v obrazném světě svého mistra. To neplatí pouze o znělkových
Maskách a profilech v knihách Vrchlického sonetů, ale i o jeho
jiných, namnoze příležitostných charakteristikách básníků do·
mácích i cizích, jež Vrchlický nejen pronikavě znal, ale také osu·
dově prožil. Jeto nádherně rozkvetlá a zlatým ovocem obsypaná
větev jeho učené poesie, která nemá v světové literatuře mnoho
analogií. Jsem opravdu na rozpacích, neměl·li bych Vrchlického

2

17