V týchž síních koleje, kdysi jesuitské, dělil se tehdy o naši
pozornost a naši lásku zcela jiný vykladač literatury, Vrchlického
protinožec, profesor filosofie Tomáš G. Masaryk, jehož jméno naše
universita nese. Ion měl rys geniality, ačkoli nebyl vlastně duchem
tvůrčím, nýbrž spíše kritickým kvasem naší vzdělanosti národní.
Díla básníků nepoutala ho jako výtvory umělecké a jeho literární
vkus byl nejednou pochybný. Ale učil nás se svým apoštolským
zanícením něčemu, co nebylo Vrchlickému dáno: chápati
myšlenkovou, zvláště náboženskou a mravní náplň slovesnosti a
užívati knih jako nástrojů k etickému zdokonalování, jako stimulu
sociálního svědomí. Také on, ctitel Anglie a Ruska, naše obzory
odněmčoval stejně jako Vrchlický, propagátor románského světa,
také on nás vychovával. k evropanství, také on ve vývoji
humanity ukazoval žádoucí cestu synovství Božího. Chtěl býti
protivahou Vrchlického, ale byl mimoděk jeho doplňkem. Jenom
nevděčný žák by mohl zapomenout na vliv takového učitele.

Student, který hledá poučení a vzdělání jenom v posluchárnách
své university, sotva dospěje duchovní samostatnosti; i my, kdož
jsme na rozhraní obou století studovali v Praze literární dějiny,
chodili jsme vydatně za školu. Vedle Vrchlického a Masaryka lákal
nás "ptáčníka vábným svodem" k sobě muž, který tehdy stál zcela
mimo universitu a nerozpakoval se za svou nezávislost
společenskou a kritickou platiti těžkým hmotným strádáním. Obávaný a
osamělý tehdy kritik F. X. Šalda, stojící v úporném boji proti
Vrchlickému, obohatil naše literární poznání prvky, jaké nám
nedovedl dáti ani Vrchlický, ani Masaryk, s nimiž se sdílelo světový
rozhled; ukazoval k bytostnému významu poesie a umění v
společnosti; osvětlil nám podstatu tvůrčího básnického činu a
tajemství jeho organičnosti; poučil nás především, že pravý poměr
k literatuře není ani trpně rozkošnické vnímání její formy, ani
slepé následování její myšlenkové náplně. nýbrž uvědomělý,
odůvodněný, metodicky založený soud. V něm vedle básnického
vykladače literatury Jaroslava Vrchlického a vedle jejího
filosofického interpreta Masaryka poznali jsme jejího kl-itického soudce.
Toto poznání nebylo bez osobní bolesti a přineslo nejedno
zklamáni v praxi, kdy kritika se svému velkému představiteli často
měnila v něco zcela jiného než v pathos a inspiraci. Vzpomínám
také na tohoto učitele své vědecké a literámí mladosti vděčně.

20