dému východu v jitřním úsměvu hleděti do zestárlého
západu šerých rysů"; slyšíme, jak se tu proti českému
západnictví uvědoměle hlásí romantické slavjanofilství
ruské příchuti poněkud pyšné a pohrdavé. Avšak s touto
pýchou nerozlučně byla spiata šlechetná úzkost, že
nebudou dosti včas tyto poklady odkryty a zachráněny,
a z tého úzkosti plynulo neúnavné úsilí sběratelů, jež
občas nepřipouštělo náležité kritičnosti badatelské.
Pokloňme se na tomto místě největší vědecké osobnosti
na Moravě v druhé polovici devatenáctého století,
Františku Bartošovi, a slibme si, že duchovědná fakulta Masa~
rykovy university se nikdy neodcizí jeho duchovnímu
odkazu! Teprve budoucnost rozhodne, zda filolog byl
v něm větší než národopisec, a zda jeho badání o
dialektech či jeho zkoumání lidové písně neb jeho studie
zvykoslovné zaslouží podivu největšího. Při tomto konečném
zvážení Bartošova významu bude asi klidněji a mírněji
souzeno o tom, co se naší generaci na Bartošově metodě
zdá zastaralým a nedokonalým. Avšak již dnes cítíme, že
krásnější a mohutnější než jednotlivé stránky vědeckého
odbornictví Bartošova byla jeho jadrná a samorostlá
osobnost, tkvějící tuhými kořeny ve zdravé pravdě kraje
a lidu, ale vzpínající šumnou korunou do vlahého
vzduchu starodávného idealismu. Romantik v základních
názorech, byl Bartoš realistou v lásce k detailu a v
porozumění jemu; Moravan každým úderem poctivého srdce,
stál při duchovní jednotě české; pokorný sluha slova
uctíval především národního ducha. Jeho odraz hledal
také v krásném písemnictví, po němž, občas se sklony
konservativního moralisty, žádá, aby u výchovném
výběru zpodobovalo to, v čem se zrcadlí zachovalý a
svébytný život lidový, který také pro něho byl zárukou
našeho těsného a blahodárného spojení se slovanským
východem.

Takto s Františkem Bartošem co nejtěsněji souvisí celý
vývoj výpravné prósy moravské, pokud studovala život

2. Čkm. 490-2.