barevnou a tvarovou plnost z matně idealistických koncepcí rozumových jako Hálek; byla mu samozřejma. Ať ve východních Čechách, ať na Slovensku, ať v Pošumaví a Pootaví zachoval si bezprostřední styk s ní; žíti znamenalo mu obcovati se stromy, květinami, ptáky a vodami, sledov~ti krok za krokem změny ovzduší a ročních časů, dívati se do volné krajiny přes pole a nivy k lesnatým kopcům a pozdravovati hvězdnatý veter každodenně znovu, jak by to bylo po prvé. Tato důvěrnost a něha, v níž jest kus velmi prostoduchého pantheismu a kus starobylé patriarchálnosti, poskytla Heydukově přírodní lyrice její vroucnost a její srdečné teplo: v tom jsou všecky knihy Heydukovy zajedno. Ale jeho básnický poměr k přfrodě byl podřízen řadě převratů; nemyslím pouze na změny rázu spíše vnějšího, z nichž nejvýznačnější jest ten, že první lesní interieury Heydukovy nemají krajinně určitého zbarvení a že tepTVe od »Hořce a srdečníku« vystupuje přesný kolorit místní, obrysy Šumavy, atmosféra Pootaví, melancholie jižních Čech, a to i tam, kde se básník obešel bez nomenklatury. Na samém začátkusnad nejpříznačněji v opožděně vydaném sešitku »Oddech v lese« - Heyduk podával místo lyrické písně a lyrické krajinomalby jeli jakousi lyrickou causerii: byly to drobné přírodní obrázky přeplněné zosobňováním a provedené způsobem genrovýmj básník přišel se s přírodou pobavit a zažertovatj hra rozmaru nedovolila, aby vytryskl silný proud lyrického soucítěni s přírodou, a vtipné arabesky odnímaly možnost zachytiti totalitu přírodního dojmu s jeho vzduchem a světlem, ale i s jeho citovými valeury. Toto stadiumvězí v něm cele i sbírka »Lesni kvítí« - Heyduk v »Hořci a srdečníku« zvolna překonává; v knihách 7*