JIRÁSKOVO »TEMNO«

f'\~'~rvní dojem, kterým nový rozsáhlý dějinný
t::r!d1 obraz Jiráskův mocně zaútočíi na čtenáře, jest

].i širé bohatství a klidná jistota
nashromážděných poznatků a zpracovaných postřehů, jež na
listech své knihy rozložil a Ulspořádal pečlivý a k jádru
jevů pronikající historik kulturní. Prostudoval s
odbornou důkladnosti mravy XVIII. věku, prošel pomalými
a pozornými kroky venkovská i městská jeviště jeho
nepolitických dějů, zahleděl se naukově ozbr'ojeným
okem zasvěceného starožitníka do jeho ztemnělých
interieurů a tím vším vzbuzuje v čtenáři pocit
naprosté důvěry, že bude mu bezpečným vůdcem
krajinou' soumračnou a málo probadanou. Jest však
třeba u Aloise Jiráska zvláště vytýkati toto neunavné
a všestranné úsilí učeného a láskyplného sběratele
dobrých dokumentů? Není. ta poznavací, nauková a
zdůvěrňující snaha téměřsouznačna s jeho jménem?
V Temnu byly podřízeny tyto intelektuální sklony
dějepiscovy schopnosti jiné a vyšší, která v
mnohosvazkovém díle Jiráskově nebyla vždy pravidlem @
prudké mohutnosti intuičnf. Ač i v některÝch
kapitolách tohoto díla prorážejí kamenité vrstvy suchých
detailů převzatých příliš věrně z pomůcek a z výpisků,
ač místy studený výčet a mrtvá nomenklatura
připomenou, že nebylo tvořellJO čistě básnicky, nýbrž
cestou naukové mosaiky, přece vlastním kouzlem nové
Jiráskovy skladby jest její zpřítomňující a
bezprostřední zření. Zapomínáme bohudíky, že spisovatel
vybav,oval si své postavy, ohrazy, výjevy původně
v prachu knihovny a v stínu musea a že duše české