a nutnou zároveň: Co zůstane po mrtvém pro
budoucnost? Tak vlastně nekrologického původu jsou
láskyplné studie o Teréze Novákové a Haně
Kvapilové, které úmyslně předmětu nevyčerpávají, nýbrž
naznačují; nad s,otva zavřeným hrobem zhodnotil
Šalda osobnost a dílo Svatopluka čecha i Jaroslava
Vrchlického a zhustil svůj soud o významu Mrštíkově
a i nad totalitou 'zjevu tři velký'ch cizinců, lbsena, Zoly,
Huysmanse, zamyslil se v hodině exekvií. Přes tento
příležitostný podnět a tento namnoze improvisační
vzrůst nehonosí se Šalda neprávem, že obsáhl všecko
podstatné a zachytil vnitřní typický postoj těchto
zjevů'; ale tyto nekrology, které nejsou ničeho
vzdálenější než eloží, mají vedle toho ještě jiné kouzlo:
figury nesou ještě nervní a vzrušenou bezprostřednost
života a přece jakousi historickou perspektivu dálky:
kritik dává dojem, že s postavami žil, věřil,
pochyboval, přel se, nes,ouhlasil,ale p'řece již je kreslí tak •.
jak budou na ně hleděti naši nástupci a potomci po
padesáti letech. Příležitostná jest i teplá, až milostná
stať o Boženě Němcové, kterou vyvolalo padesáté
jubileum její smrti r. 1912; půvabná tato báseň v próse
jest velmi příznačná pro ony studie Šaldovy, kde
pracoval dle jednoho rozhodujícího, ale' soustředěného
pohledu, bez grisai1lí a bez opětovného trmácení
modelu: na patnácti stranách tekstu velice hutného
rozvádí a se všech stran osvětluje Šalda jediný, velmi
bohatý a šťastný motiv, jak životní a básnickou
prazkušeností B. Němcové jest až pohádkový, optimistický
sen citu o láskyplném sjednocení člověčenstv.a v
lepším světě, kde není vůbec zla. Ale kolik světla a
porozumění dovedl šalda touto cestou zrychleného
intuitivního poznání vrhnouti na! své postavy! Jak ostře