germanisátorů, kteří si mohli naplno vyrovnati starý
účet s českými odpůrci, a nikoli starší neb novější
statistika, nýbrž Brennův meč, byť ani neomočený
v krvi, ale zato v žluči a jedu, rozhodl na váze ve
smyslu starověkého: vae victisl

Vytýčení pátého pásma, které patrně v nejednom
případě bylo zajištěno jako předmět politického
smlouvání a hospodářských kompensací, mělo
tragický výsledek, že jsme se jali stupňovitě rozeznávati
mezi kraji nám odňatými a méně litovati oněch, které
jsou jenom územní ztrátou, než oněch, v nichž s
půdou starého českého státu pozbýváme zároveň
českých duší. Byli jsme po mnoho generací, skoro od
národního obrození vychováváni - a jest to vlastně
v poslední instanci důsledek herderovsko-romantické
koncepce německél- abychom národ nadřadili vlasti
a abychom obětovali pro jazykové příslušenství bratří
s lehkým srdcem dědictví praotců; právě proto se
u nás tolik znevažoval boj státoprávní. Spojení obou
stanovisek jest beze sporu ideálním požadavkem,
jediné důstojným Čecha opravdu hrdého: »Země otců
nevydáš, ani bratra pokornéhol« Ale ani v nás samých
není dosti síly, abychom jednou rukou dovedli
ubrániti národ a druhou zabrániti ztenčení vlasti; ani v
přítomné, fanaticky znacionalisované Evropě
nenacházíme pro to dosti podmínek. Snad zmenšený
národní stát, k němuž jsme byli v Mnichově odsouzeni,
jest pro nás vhodnou životní formou, abychom se
připravovali v budoucnosti pro vybudování a obnovu
vlasti původní.

Nevěřme, že ta byla jenom historickým omylem,
a že ozbrojená ruka žoldnéřova jest schopna opraviti
hranice, které před stoletími načrtl prst boží, použiv
za přirozené meze hřebenů hor a toků řek zde
vyvě
21