rajících; nic nám nebrání, abychom v paměti a
svědomí nosili stále starou mapu naší vlasti, jak nám ji
odkázali dědové a jak jednou pro vnuky nebo pravnuky
ji obnoví konflagrace evropská, jejíž podmínky posud
ani netušíme. Bylo by chybou, kdybychom příliš lehko
oželeli i německé kraje koruny svatováclavské jenom
proto, že nás jímá tak bolestná starost o české
končiny, dnes okupované cizinci. Nesmíme se v tupé
resignaci a bez mužného protestu zříkati oněch, i když
spravedlivý nárok na tyto jest přednější.

Někde v Praze na význačném místě měly by státi
pro stálou vzpruhu svědomí dvě řady alegorických
soch krajů nám odňatých; napřed ty, kde výlučně neb
ve většině bydlí Cechové a za nimi sochy německých
končin, spiatých s námi dějinnou tradicí. Pak by i
naše generace směla doufati, že se ještě dočká toho, až
by sochy českého Opavska, českého Kravařska,
českého Břeclavska a Moravskokrumlovska se sochami



českého Litomyšlska a Poličska, českého Jilemnicka,

českého Podzvičiní mohly býti v radosti nad
osvobozením jejich krajů odstraněny. Jinotajitelné postavy
Karlovarska a Stříbrska, Litoměřicka a Zatecka,
Krumlovska a Novohradska, Podkrkonoší a Orlických
hor, Znojemska a Těšínska nastoupí na jejich místo.
připomínající starobylý útvar českého státu, jehož
podoba a rozloha nebyla ani náhodou, ani rozmarem
dějin, tím méně nedopatřením, které z milosti historie
musil v oportunní chvíli svého krajního rozpětí a
naprosté chabosti svých sousedů vojensko-politický
národní genius německý opraviti. Křivda nepřestává
býti k~ivdbu, ale nabývá naděje na konečné
ospravedlnění, dá-li jí placet ten, na němž byla spáchána;
neoddělujme hradbami smířené lhostejnosti od sebe
kraje ztracené, ale přece navratitelné. I své společné