ným ranní úsvit slovanského osvobození a odtud
v sloce druhé přechází k antitesi českých žen a
mužů, známé již z básně první »a muži-li ještě
népovstanou, žrát-li má rez slávy zbraň, nuže
slabá žena vstaň«. Dějinné vzpomínky na slavné
předkyně pobízejtež české ženy k činu, z nich
uvádí zmínkou Vlastu, kdežto celou dlouhou
episodu věnuje

»bohy vzňaté
kněžně Libuši, věštkyni svaté,
jenž všeliké slávy chrám
Prahu vystavěla nám,

věštným duchem símě činů sila,
požehnáním je svým zasvětila.«

čtvrtá a pátá sloka předvádí ve všeobecných
obrysech trojí vidění Libušino, jíž se v hodině
věštecké zjeví národu českého sláva, pokoření i
obrození. 24 Kdežto však se sláva a pokoření
prostě líčí, mění se v ústech Libuše vise obrozené
budoucnosti ve velký apel, z něhož slyšíme ideje
i slova Nebeského.

»Kněžna zvolá: »»Zatluc na své hroby,
rode statný! Vidím slavné doby,

prápor věje, pluky bohatýrů

táhnou v boje svaté, v boje míru;

žádný požár, žádná krev,

přece vstal zas český lev.

Vzhůru, palmou věnči se mé plémě!
Žehnám na věky tvé krásné země!«« «

113