rození, Vlastimila Růžičková neb Marie čacká a
jiné sentimentální epigonky Čelakovského:
potřeba oddati a pokořiti se oslovuje toužebně
zpěvnou řečí hned milovaného muže, hned
zbožňovanou otčinu. Tento tradiční návrat k národním
myšlenkám obrozenským není však jen
individuálním rysem Miíhlsteinové, nýbrž společným
znakem její generace, která vystřídala pokolení
kosmopolitní u nás. Almanach »Ruch«, jenž v
druhém ročníku otevřel cestu do literatury
Elišce Krásnohorské, Albíně Dvořákové-Mráčkové a
Bertě Miíhlsteinové, značí příchod básnické
mládeže, seskupené kolem Josefa V. Sládka a
Svatopluka čecha: novým slohem, s přísným
svědomím uměleckým, s životnou opravdovosti chtějí
tito mladí poetové vzkřísiti vůdčí myšlenky
probuzenské. Z básnířek byla s ten úkol pouze
výmluvná pěvkyně citové a volní energie Eliška
Krásnohorská, kdežto oběma veršujícím
družkám jejím vadil naprostý nedostatek schopnosti
zmocniti se života, ponořiti se do jeho vln a
vynésti odtud hutný obsah. Berta Miíhlsteinová
podivovala se sice srdečně vídeňské básnířce Adě
Chrístenové, jíž také Jan Neruda přisuzoval
velký význam lidský i umělecký, leč právě kladné
rysy vlastní útočné pěvkyně ztracených ženských
bytostí nadobro jí samé chyběly: prudkost
prožití, bezprostřední vztah k syrové skutečnosti,
dravá naléhavost citu, důraz v protestu; kde
zdravá předměstská dcerka zběhlá v tržišti
života i na divadelních prknech vrhala se statečně a
dychtivě do proudu, tam neduživá slečna z
maloměstské rodiny úřednické stála zádumčivě a bez·

I-

161