F rantíška Stránecká se pokusila o jakousi
filosofii dějin v duchu tohoto prostoduchého
optimismu: není dob zcela šťastných ani nadobro
zhoubných; každá doba zahrnuje tolik zdárného
i škodlivého, kolik lidé v ní žijící potřebují,
zasluhují neb samovolně sobě zjednávají; v každé
době jiná stránka vzdělanosti společenské a
povahy lidské dochází vyvrcholení, ale vždy může
býti člověk spokojen, ba blažen, poslouchá-li
zákona božího a rozvíjí-li kladné schopnosti svého
nitra.

Uznávala-li Fr. Stránecká takto, že všecka období
dějinného vývoje poskytují člověku možnost
vyžíti svůj osud plně, blahodárně a šťastně, netajila
se přece nikdy, že si nade vše váží starého
zřízeni patriarchálního na našem venkově;
odstranění robotního a poddanského poměru za dsaře
Josefa a r. 1848 vítala jako pád jediné překážky,
bránící, aby lid náš užíval naprostého blaženství
a úplné dokonalosti. Stará moravská dědina s
majetkovým svým rozvrstvením, kde jest místo pro
hospodáře i pro výměníky, pro sedláky,
chalupníky i podruhy, kde moudrý rychtář radí v
záležitostech světských a věrný sluha Páně ve všech
starostech duševních, jevila se jí vždycky ideální
formou života pospolitého. Oblíbila si tento útvar
do té míry, že jej promítala i do měst a městeček,
která v jejím zjednodušujícím podání jsou neb mají
býti organisována jako dávné naše vesnice;
spokojenost a řád, kázeň a klid se v nich ruší
teprve, vnikají-li ze zevnějšku živly cizorodé se
svými novotami zvykovými a jazykovými.
Nejrozsáhlejší povídka Fr. Stránecké »Z malého
mě
168