tázavě zraky do neurčita, čekajíc tam zázrak,
ohrací se postojem ztvrdlým a pohledem soustředěně
energickým k muži, jenž v této chvíli přestává hýti
mužem jejím. Zprvu, když ji Helmer zahrnuje
výčitkami až hrubými, jest poněkud nachýlena do
zadu, jakoby čekala ránu, pak, po obralu situace
nastalém vrácením dlužního úpisu, kdy se Helmer
rozzáří opojením vlastní velkomyslností a vypíná
jako svrchovaný ochránce neodpovědného a
pobloudilého svěřence, napřímí se a takřka vyroste
její postava. Se rtů smutně a odhodlaně sevřených
plynou slova s naléhavou určitostí, aniž je provází
jakékoliv gesto rukou přísně připažených: na dně
hlasu leží tichá bolest, ale Nora ji ovládá; do
vzpomínek vyčítavých chce se chvílemi dráti paprslek
něhy a důvěrnosti, leč Nora jej potlačuje; větu za
větou roste postava Nořina k odhodlání až
monumentálnímu.

V podání Hany K vapiIové, které nebylo dosti
právo zpěvnému skřivánkovi a opojivé tanečnici
tarantely, podřizujíc rozkošnou Noru ze začátku
dramatu strohé heroině třetího dějství, byl
nezapomenutelně propracován odchod Nořin za přerodem
a za očistnou sebevýchovou: rozhodný akt mravní
vůle byl tu promítnut celým hereckým výkonem, od
timbru měkkého hlasu vystupňovaného až k
důsažné přísnosti, ale při tom stále řízeného snahou
o rytmickou rovnováhu po hru světlého a mírného
obličeje, na němž přes bolestné rysy přehozen byl
jas nezvratného a osvobozujícího rozhodnutí.

Umělkyně, jež při pamětní slavnosti Ibsenově
takto vybudovala vznešenými obrysy básníkovu
postavu, odemýkající přímo porozumění jeho všem

203