již zrakový dojem postojů a pohybů, arabesky
rukou a měkké kontury plavé hlavy ze hry H~y
Kvapilové, když ještě v uších a v srdcích nám bude
šuměti její věta, laskavá a důvěrná, sttibfitá a
svítivá, uklidňující a přece hluboká jako voda řek
podsvětních. Jak se tázala, míříc až na dno duše,
jak se odmlčovala v náhlém pohnutí, jak se
bolestně vepřádala do mlh a temnot mlčení, jak se z nich
probírala jakoby z těžkého sna, na to nelze ani po
létech zapomenout. Ano, to byl nejkrásnější
pal'adoks na této umělkyni, která jako dívka se
vešvitořila do lásky tolika básníkům, že znala
zázračné tajemství tragického mlčení na scéně, ne
ono černé, neplodné mlčení Hamletovo, ale
nejtišší neslyšitelnou hudbu, jakou vyznával CarIyle,
maloval Carríere a analysoval Maeterlinck.

Umělkyně tohoto založení přirozeně hledala svůj
typ Ženy intelektuální s velkým citovým bohatstvím
u dramatiků Severu a zasvětila své služby stejně
oddaně oběma skupinám jejich. Jedni, vycházející
od Hebbla a zastoupení na našem jevišti skoro
výlučně Ibsenem, volali ji, aby k zápasu s osudem
o vnitřní dokonalost propůjčila jejich postavám
svou jasnou etickou víru, svou vroucí opravdovost,
myslivý půvab svého neúnavného intelektu. Druzí,
mezi nimiž vedle Hauptmanna vynikají rušti
básníci podlomené vůle k životu, nabízeli Haně
Kvapilové svoje dívčí figury, které dávno přestaly chtíti,
vzdorovati, usilovati a jako květiny bez slunce,
živoří pasivně a mdle, propadlé resignaci a beznaději
a přece tak jímavé a křehké ve vegetativním svém
půvabu. Která ze západoevropských hereček byla
by dovedla prosvítiti stejnou září něhy a lásky

206