dušovliním o typisací. Zde našel svůj slohový
řád velký lyrik citu a meditace J. V. Sládek,
sem se přiklonil v ojedinělých mistrovských
kusech mužné intimity ve své nejlepší době J. S.
Machar, zde zakotvil z vnitřní potřeby Viktor
Dyk, u něhož ostrá epigramatičnost docela
vystřídává sklon písňový, sem dospěli velmi záhy
s intuitivní rychlostí oba nejčistší umělci mladé
české poesie, lyrik zkratky Karel Toman i
tragický baladista Jiří Wolker, k této tradici
uchylovali a uchylují se vědomě nebo bezděky Gellner,
Křička i Durych.

Vedle jiných karakterních odkazů, které Jiří
Wolker zanechal literární mládeži k
přemýšlení a řešení - nedím: k otrocké nápodobě - jest
důrazná výzva jeho díla, aby nebyla tradice
zanedbávána, jistě hodna zvláštního pozoru: hle,
básník, pevně zakotvený ve své době, poctivě
vyznávající její víru a naději, bolestně trpící
je~í zvláštní sociální tragikou, těžící látkově a
tématicky z ní, a jenom z ní, neváhá zasednouti
do školy naší staré básnické tradice.
Vyposlouchá rytmus lidové písně a zvláště balad a
osvojí si její výrazovou gnómičnost; učí se
vědomě od Erbena i N erudy plastice slova a staré
verše i s jeho domnělou nepravidelností, která
vychází z mimoknižní prosodie mluveného
jazyka; uvede do své básnické mluvy zase refrén,
opakování, anafory, a všude, oddávaje se tradi-