jemství mladší poesie Nerudovy. Venkovan
Sládek nebyl nikdy vypuzen z ráje, prostého a
bezpečného; vždy střásaly zádumčivě nakloněné oliie
svítivé zlato sV)Tch jehněd do temných jeho
žalů, stále unášeli volní skřivani do modrých
oblaků pokornou jeho myšlenku, bez ustání
brouzdala se jeho nesmělá radost bosýma nohama ve
studené a čisté rose mezi kvetoucími a křehkými
travami. Jako rolník, myslivec nebo rybář žije
básník v přírodě a z ní, ale jako jeho tři bratři
nemluví o ní příliš, jsa cele zaujat vnitřním svým
obsahem, když však pronese o přírodě jako o svém
neodlučném domově neb o sourodém obraze své
dui=ie několik slov, propuká z jejich prostého a
hutného kouzla naprosté zasvěcení, postřeh
prudký a nový, neúchylná bezpečnost lásky a síly.

A přece -- zdaž nebyla tato klidně vyvážená
jistota vůči Bohu a přírodě někdy tragickým
nedostatkem básnictví Sládkova ~ N edopustivši, aby
lyrik se kdy rozkolísal a pozbyl rovnováhy ve
všemíru, odsoudila jej navždy k středním
polohám básnickým. Nedovolila, aby se měřil s
Bohem v bolestném vzdoru, nedovolila, aby se přel
s přírodou o nové místo v řetězci tvorstva.
Zachránila jej před nejkrutšími nebezpečenstvími
lidskými, ale také před nejsměleji=iími vítězstvími
básnickými. Syn nevysokého středohoří, v jeho7.
lesnatých bocích tají se rudy stříbrné, nesměl
vy·stoupiti na hřeben strmých hor, kde nad hlavou