a nikdy se nevyhýbal spojítosti slovesných děj'ín:
s minulostí ostatní, ale pravým oborem
Heidlerovým zůstávala vždy politická historie jako
konečná formace národního úsilí a tvořivé vůle
jednotlivcovy. Proto - a ovšem i z plnosti svého
hrdého češství, které neznalo úchylek a
pochybností - prožíval tak opravdově naše politické
osvobození, jehož dosah chápal a příchod
očekával i ze svých sil připravoval od samých
počátků války . .. národ bez národního svrchovaného
státu nebyl Heidlerovi národem. Proto postavil
do sama středu svého životního úsilí výklad
monumentální postavy Riegrovy, která jej
přitahovala i svým klasickým typem, jemu samému
blízkým. Studuje ji, rostl s ní, ale věděl, že kmet
patriarcha, který daleko přerostl průměrný lidský
\ ěk, žádá od svého historika mnoha let plné
mužnosti, má-li býti pochopen a vyložen. Rozvrhl
svou práci na mnoho roklI, což neznamená, že
ze své přítomnosti promarnil jediného dne. Ale
.T anu Heidlerovi, Riegrovu historikovi, nebylo
dopř'áno ani tolik let života, kolik jeho hrdina
prožil před pravým začátkem své činnosti
politické. Jan Heidler odešel media in vita.

Zase prší okvětní lístky růží náhrobních do
našich pohárú, smrtihlavové sedají našim ženám na
šat a nám samým na obrubu rukopisu, a cypřiše
staví se nám do cesty. Jsi to ty, Jene Heidlere,