covaI rád své posluchače s kazatelny j později se stal ve vídeňském
parlamentě a v bróěnském zemském sněmu populárním řečníkem;
nejrázovitěji a nejstatečněji vystupoval však jako neohrožený horlítel
před svou duchovní vrchností, ať to byl biskup Gindl nebo
Schaffgotsch, kardinál Schwarzenberk nebo Fiirstenberk, vídeňský nuncius
nebo Wurmův přítel, Slovan velkého srdce a dalekého pohledu,
biskup Strossmayer. Uměl na ně působiti svým cyrilometodějským
nadšením, přesvědčoval je důmyslnými postřehy o potřebách církve
a kněžstva, došel u nich úspěchu pro českou věc, nedbaje vlastních
osobních výhod.

Až do konce života zůstal chudým vikářem při d6mě, jenž se
však cítil vždycky bohatcem, protože našel ještě větší chudáky,
které mohl nasycovat, šatit, podporovat penězi. V poslední své
vůli napsal: "Zlata a stříbra nezanechávám, leč které mi snesla
láska přátel": i z té lásky rozdával plnýma rukama. A přece
zanechal po sobě tento dobrý a prostý kněz ještě cosi vzácnějšího:
úsměv radostného a blahoslaveného štěstí, na nějž nikdo z těch,
kdo ses ním setkali, nezapomene.

*

REALIsr A. Poznal jsem doktora Rašína velmi pozdě, a to
v době, která mocně přemodelovala jeho povahu. Vrátil se s dok·
torem Kramářem právě z vídeňského vězení, a redakční schůzky
Národa u Černého koně o pátečních večerech byly pro ně oba
příležitosti, aby se důvěrně informovali o změnách českého smýšlení
a cítění v tom "čase za živa pohřbených". Dr. ~ašín pobytu v
žaláři nikterak nepromarnil: pře myslil si důkladně naše i zahraniční
problémy válečné a předválečné, včetl se 8 podivuhodnou
vnímavostí do české literatury posledních desetiletí, kterou byl uprostřed
advokacie a politiky poněkud zanedbal, a v důsledku toho srostl
s národním životem pevněji než kdykoliv před tím. Nebylo na něm
pranic ze· sentimentálního pathosu vůdce, který ke svémú národu
přichází z okovů a proto se na všecko dívá v lichotné záři
divadelních lamp, naopak hyl docela střízlivý, až to mnohého enthusiastu
v té opojné d()bě slastného čekání a nebezpečné jistoty bolelo,

41