oboru vytváří dílo· umělecké, obsahující právě tak rys věčností
jako jiný útvar slo.vesný i patrně se však Kerr mýlí, hledá-li tento
rys a uměleckou hodnotu skoro výhradně ve formě a nedoceňuje-li
při tom kritikův osvoboditelský pohled do osnovy světa a jeho
ideový přínos k myšlenkovému pokladu doby.

K dílům a výkonům, ke spisovatelům a hercům staví se tedy
Kerr krajně subjektivně í svou kritiku nazývá sám kritikou nenávisti
a lásky a jako své erbovní nástroje označuje s vtipnou symbolikou
prak a harfu. Leč velice~podstatný jest omezovací dodatek Kerrův,
jími se jeho subjektivism brzdí: nenávist a láska buďtež mírněny
historickou spravedlností, a na díla přítomnosti pozírej kritik tak,
jak na ně bude literární dějepisec pohlížeti za pětadvacet let.
Kerrovou pýchou může býti, že sám vyhovuje zpravidla tomuto
dvojnásobnému požadavku, neboť děl, k nimž se propálil svou
bezohlednou láskou aneb nenávistí, neposuzuje z krátkozraké blízkosti,
nýbrž z perspektivy dálky a vývoje. Proto se mu daří odlišiti vždy
sensaci dne, směru a školy, od trvalého uměleckého činu, rozeznati
skutečného tvůrce od strůjců pouhých překvapení látkových,
výrazových či myšlenkových, sloupnouti dekorační vrstvu s líbivých
her a najíti pod ní jejich vnitřní chudobu; jde-li o retrospektivu,
není Kerr nikdy V pochybnostech o tom, které vývojové prvky pro
budoucnost chová dílo bezmyšlenkovitě prohlášené klasickým. Jeho
kampaň proti Sudermannovi, jenž až do jeho kritického protestu
byl jmenován jedním dechem s Hauptmannem, dodala mu slávy ne
bez příchuti skandálu, ale stejně významné bylo jeho dvojí tažení
severské, zajišťující Ibsenovi, výhradní místo tragického genia,
jednou proti monumentální tésovitosti Bjornsonově a podruhé proti
Strindbergovu-daru uváděti v úžas doklady patologického dušezpytu.
Gerhard Hauptmann není Alfrédu Kerrovi zavázán za nejmenší část
své proslulosti, nebo! kdo by byl mohl s větším důvtipem a s
vřelejŠí láskou odhaliti všecka ta skrytá kouzla posvěcené všednosti
a pro milovaného lidství než tento zanícený vykladač a obhájce
hauptmannovské techniky? A přece od téhož Alfréda Kerra !pusil
s~ezský dramatik barevné pasivity vyslechnouti za úpadkové doby
svého vývoje nejtrpčí a nejzávažnější výtky a zároveň pozorovati,
jak ne již jej, nýbrž ideově bohatého a obrazotvorně vynalézavého

147